Tuto knihu věnuji všem maminkám a jejich dětem, aby si uvědomily, jak složité je pochopit a kolik úsilí, smutku a bolesti to stojí, než nalezneme tu správnou cestu k sobě, abychom díky ní našli cestu k druhým. Stokrát přehodnotíte názor na druhé, než je začnete mít rádi skutečně takové, jací jsou. Tato kniha je autentickou výpovědí mých emočních stavů v průběhu mnoha let soužití s maminkou, nejvíce v letech 2012 až 2015. Mé bolesti, smutky jsou zde zapsány, vždy když jsem je prožívala, a proto se díky nim můžete dostat do přímých prožitků. Pokud vás některé prožitky zasáhnou natolik, že přijde pláč, dotkli jste se i svých zranění, která se právě touto situací léčí, protože dotyk srdce vás vede k pochopení.
———————
Je těžké se v srdci odloučit od rodiny a žít svoji dospělost. V přírodě to zvířata už umí. Když jsem procházela okolo rybníka, přišla mi informace: Vracíš se k přírodě. Pozorovala jsem v rybníce spoustu kačenek a labutí. Každá se snažila nasytit sama a jen vedle sebe proplouvaly. Před časem mi přišla informace: Budeš ve všem. Následně jsem se viděla v každém životním příběhu druhého. Opravdu jsem se nalézala v každé bytosti, abych pochopila své chyby z minulosti. A když jsem se pochopila, mohu se navrátit k přírodě. Tam je ten dokonalý klid a pokora ke všemu. Už se nemusí moje maminka starat o mě až do smrti a stále se uskrovňovat, abych měla, a já zase nemusím mít strach o život své dcery a pomáhat jí a dávat jí. V přírodě jedno zvíře nemá strach o druhé, každé je samostatné a životaschopné, a když není, odejde. Pochopila jsem zase jednu velkou životní moudrost, kdy se v rodě jedna generace starala o druhou a stále šlo břímě z jednoho na druhého se závazky a pocity viny ruku v ruce vstříc dalším životům, kdy jsme si vzájemně něco vzali a něco dali. Konec karmy, konec životů, konec utrpení, jen návrat k sobě a k vlastnímu životu, odpovědnosti za sebe, a ne za druhé, to je vesmírný zákon, který dělá pořádek v každém vztahu, kde to tak ještě není.
* * *
Maminka mi vždy říkala: „Moje máma mě nikdy nechápala.“ Ten samý pocit mám já z ní a ten samý pocit určitě má i moje dcera ze mě. Uvědomila jsem si, že když se odchylujeme od starých vzorců chování v rodině a nekopírujeme chování jedna od druhé, přestáváme si rozumět slovy, abychom se mohly cítit srdci. Vše v realitě je naopak. Opak je pravdou. Kolikrát jsem záviděla, když jsem viděla matku s dcerou, jak si rozumějí, ale když jsem je sledovala déle, zjistila jsem, že buď dcera matku zneužívá, nebo matka dceru, nebyla tam rovnocennost. Každá duše má nárok si žít ve svém světě a nemusí se chovat stejně jako předchozí generace. Prostě čas nezastavíš a nelze chtít po dceři, aby dělala stejné věci, jako jsem dělala já, a chtít po matce, aby se měnila, když já už vidím svět jinak, než ho viděla ona. Člověka nepředěláš a každý má nárok si žít ve svém světě, ve kterém vyrůstal a byl důležitý pro jeho vývoj.
Maminka mi oznamuje: „A zavoláš taky… a popřeješ mu.“ „Mami, jestli mu chceš popřát, tak mu popřej, já nechci přát, a tak to dělat nebudu. Celý rok tady na něho nadáváš a pak mu přeješ? Co to má za význam?“ „Ale přát se má!“ Jasně, aspoň o Vánocích si budeme dělat radost, když ji neumíme žít sami se sebou stále. Klidně si udělám Vánoce kdykoliv a s kýmkoliv a nemusí to být jen o Vánocích. Čím více jde člověk do čistoty, tím více se mu zajídá dělat něco, co se má. Chce žít čistě bez postranních úmyslů a dělat jen to, co cítí. Už mi připadá falešné přát někomu k Vánocům, protože si přejí všichni a všichni se mají mít v tento den rádi. Pro mě jsou Vánoce stejným dnem jako každý jiný. Už nerozlišuji, ale snažím se žít tak, jak cítím, a tam jsem s Bohem v jednotě nejen o Vánocích. Láska není o tom, že teď jsou Vánoce, ale o tom, že se chováme stejně jako o Vánocích. Neustále jsme s Bohem a ve skutečné lásce, která nezná přetvářku a faleš.
O Vánocích si mami povídala s příbuznými a říká: „Oni se na tebe ptali a já jsem řekla, že nemáš čas, že máš hodně práce. Já tě kryju.“ Mami se za mě stydí, že jim nepopřeji, a nutí mě dělat věci, které nechci. Povídám: „Ale mami, mě nemusíš krýt, prostě když nechci popřát, tak nepřeji. Nikomu jsem letos nepřála, připadá mi to bezduché, falešné.”
* * *
Teď jsem ji odvezla do nemocnice potřetí a cítila jsem, že naposled. Předtím jsem vždy věděla, že se vrátí, ale teď jsem cítila, že už se nevrátí. Když člověk ví, je to těžší, než když neví. Nejdříve ležela na plicním oddělení v Plzni a říkala: „Já tady mám dvě Zděničky.“ Byla na pokoji se dvěma fajn ženami a ony se snažily na ni dohlížet. Jedné bylo 65 a druhé 67 let. Jedna nekouřila, druhá kouřila, a přesto na tom obě byly stejně. Možná ta, co nekouřila, na tom byla hůř. Všechny tři totiž měly společného jmenovatele, strach o rodinu, a jakmile v rodině nebylo něco podle jejich představ, začalo se jim špatně dýchat. Bylo mi smutno z toho, jak se člověk může zničit. Člověk by měl žít celý život pro sebe, aby si žil vitálně do nejdelšího věku, a teprve když už nemůže, mělo by být o něho s láskou postaráno. Ale my většinou žijeme celý život pro druhé, a ke konci našeho žití o nás nemá nikdo zájem.
Maminka celý život kouřila, ale i kdyby nekouřila, strach o druhé by jí přivodil stejné potíže. Když má někdo potřebu cigarety, má potřebu lásky, kterou nenachází. Mami ležela na posteli v nemocnici, pod hlavou polštář „srdíčko”, které musela mít neustále sebou. To srdíčko jsem jí před časem dala a ona ho měla neustále u sebe. Věděla jsem, že se bojí jít znovu do Janova, kde se jí vždy přitížilo. Je to léčebna pro dlouhodobě nemocné v Rokycanech. Přemlouvala jsem paní doktorku, aby mi maminku nechali ještě aspoň čtyři dny v nemocnici v Plzni, že bych si pro ni opatřila kyslík a vzala si ji domů. Pořád jsem jí chtěla pomoci, nechtěla jsem ji pustit. Logicky jsem věděla, že ta cesta nikam nevede, ani jsem nevěděla, proč to dělám, vždyť je konec naší cesty, ale nechtěla jsem si to připustit. Je těžké pouštět, a zvláště když víte, že je to poslední člověk, ke kterému jste pevně přimknuti. Když jsem poprosila Vesmír o sdělení, přišla mi informace: Musíš si uvědomit, komu chceš pomoci, zda sobě, nebo mami. Když si vezmeš mami domů, pomůžeš jí, ale tobě se přitíží, když pomůžeš sobě, ona bude v pokoji. Ty klíče už máš na dosah, záleží na tobě, jak se rozhodneš. Celý život je vlastně o našem rozhodování, komu nebo čemu dáme přednost, a to je to nejtěžší. Těžké je také přijmout Boží vůli, ale vím, že je to ta nejlepší cesta pro všechny. Poprosila jsem o vyřešení situace tou nejlepší cestou pro nás obě.
* * *
Naučila jsem se mít radost z každé činnosti. Žádná práce pro mě není špatná, v každé nacházím smysl, a proto od nikoho nic neočekávám, jen si plním své povinnosti. Jakmile toto pochopíte, Vesmír vám bude posílat pomocníky. Tu pomoc, o kterou jste celý život stáli, najednou můžete mít, protože už od nikoho nic nečekáte a dokážete si vážit toho, že vám je někdo ochoten pomoci, ale nečekáte to i příště. Víte, že je to teď, a nemusí to být kdykoliv. Dříve jakmile vám někdo pomohl, už jste to od něj očekávali znovu, a když to náhodou neudělal, bylo po přátelství. Díky tomu, že děláte věci bez očekávání, z citu, už víte, že si nemusíte nic vracet.
* * *
Když jezdím po přednáškách a každý den spím v jiném hotelu, uvědomuji si v každém hotelu jinou péči a je jí stále více. Ráno mi při snídani dochází, ty jsi vždy pečovala o druhé, ale nikdo nepečoval o tebe. Ale hned si oponuji - ale vždyť maminka ti dávala péči, vždyť se stále stará a má zájem. Ale to je péče podmíněná - „najez se” - a když to nesním, nadává, že se to vyhodí. Když něco uvaří, zeptá se, zda je to dobré, a pokud bych to nepochválila, bylo by zle. Snaží se mi vetřít do přízně péčí a očekává totéž z mé strany. Je to jiná péče, než když přijedu do hotelu, tam nikdo nečeká, že mu pochválím ubytování či snídani. Je tam jasně daný vztah. Stále všichni hledáme ocenění u druhých, pochvalu a přízeň, skrze to se zaplétáme ve vztazích. Když to nedám, přijdu o ně, anebo když to nedostávám, asi už pro ně nejsem dobrá.
* * *
Čím více maminka se mnou chce sdílet, tím méně já s ní. Je to zákon, když moc chcete, nejde to. Vysiluje mě už chovat se dle jejích představ a moje duše mě stále více žádá o svobodu. Už se nenechat spoutat přáními druhých. Maminka řekne: „Hanka přijde a ty jdeš nahoru, ani se s ní nebavíš.” Už se nechci bavit s někým jen proto, že si to přeje a je to jeho představa, chci se bavit s druhým, když to budu cítit. Někdy se na druhé zlobíme, že nedělají to, co od nich očekáváme, ale nevíme, jak se cítí ve svém nitru, nemůžeme je posuzovat dle toho, jak vypadají navenek. Když jsem si nešla povídat s mou sestrou, měla jsem k tomu důvod. Vždy když měním postoj k situacím, vyčerpá mě to a potřebuji být sama se sebou. Cítím se unavená, smutná, ale zároveň klidná uvnitř sebe. Vím, že procházím dalším procesem zrání a je třeba ho následovat. Když se člověk vydá na cestu, není cesty zpět, už musí jen vpřed. Když se zlomí smutek, přichází pak radost, opět ožiji a cítím novou příchuť života. Už se nebojím procesu umírání, vím, že se vždy ve mně narodí nová bytost.
* * *
Čas plyne a já vím, že nám už moc času na společné žití s maminkou nezbývá. Ráda bych se k ní chovala uctivěji, ale jakmile se dotkne mého srdce, mé srdce se ozve a začne být upřímné. Mnohokrát se za to v duchu kárám a chtěla bych být milejší, ale faleš mé srdce už odmítá a jiná cesta už není. Mamince by se líbilo, kdybych se chovala jako dříve, ale mně už to nejde. Jakmile naleznete své srdce, už vám nedovolí se chovat pro druhé dobře a pro sebe špatně. Už si nechcete škodit. Maminka stále říká: „Já nemohu dýchat, já se dusím.” Slyším to mnohokrát denně a stále se snažím tomu nevěnovat pozornost, ve skutečnosti maminka žádá moji pozornost tím, že si stěžuje. Ale na stěžování mé srdce už neslyší, tam není ochotno posloužit. Přemýšlím si o tom, když maminka neustále opakuje „nemohu dýchat”, že je to, jako by říkala mantru, a vlastně si kóduje neustále program, že nemůže dýchat. Když jí to budu vysvětlovat, nepochopí to. Každá žijeme v jiném světě, a proto se nemůžeme chápat. Srdce a rozum žijí jinak.
* * * **** * * *
Comments (0)