Přináším vám ukázky z mé knihy
„Rodiče a děti aneb jak si porozumět navzájem“
tato kniha volně navazuje na moji knihu „Jak porozumět sobě a dětem aneb co je dobré si uvědomit a co ještě nevíme“
počet stran 200
------------------------------------------------------------------------------------------
Obsah:
* * * *
Měla jsem o čem přemýšlet. Proč jsem si stále do života přitahovala alkoholiky?
Protože jsem hledala svého vlastního otce. Můj otčím nepil a měli
jsme se moc rádi. Ale přesto jsem si nesla kódy mého vlastního otce a nevědomky ho pořád hledala.
To znamená, že i když si vezmete do výchovy
cizí dítě, které své rodiče nikdy nevidělo, stále si v sobě ponese informace
svých biologických rodičů. Bude hledat partnera pro život, který se bude
podobat vlastnímu otci nebo vlastní matce. Vy to dítě převychovat nemůžete a ani navést na jinou cestu. Dítě půjde po rodové linii.
Není totiž náhoda, že se narodilo právě těmto rodičům. Narodilo se jim, aby pochopilo a změnilo svoji cestu. Ale aby ji mohlo změnit, musí si nejdříve přijít na svůj problém.
* * * *
Odpovězte si: Žít spokojený život s partnerem, ale bez miminka nebo
mít miminko, ale vychovávat ho sama bez partnera. Čemu dáte přednost?
Pokud jste si vybrala, že potřebujete k výchově miminka i partnera, jste
ještě slabá, závislá žena, a tudíž může být pro vás problém otěhotnět. V současné době Vesmír dává miminko jen ženám nezávislým, ženám slabým se nedaří otěhotnět. Vesmír to s nimi myslí dobře, chce, aby pozvedli svoji hodnotu nad roli hospodyně a služky.
A pokud je žena ještě závislá na muži, může se prostřednictvím dítěte, aby zachovala rodinu, zase do role služky a hospodyně vrátit. Ale o tom už není svět, který se nám nyní nabízí, a proto Vesmír dá dítě ženě, která je schopna ho vychovat sama bez závislosti na druhých.
Není v zájmu společnosti, aby manžel byl příliš vázán na výchovu dítěte, ale aby dítě vychovávala žena, která mu dá výchovu z citu a ne z rozumu. Proto se nyní stává, že manžel musí odjet na práci do zahraničí nebo dlí převážně mimo rodinu.
Více si můžete přečíst v mé knize „Partnerské vztahy v dnešní době aneb jak spolu žít.“ V knize se dočtete, jak se žije ve Vesmíru a protože spějeme k vesmírné unii, musíme se i my podvolit novým vzorcům chování.
Vesmír působí na naši změnu myšlení a tím i chování. Nepřipustí, aby se naše závislost odrazila ve Vesmíru. Tam totiž vládne svoboda a nezávislost. Nebude to trvat dlouho a dojde k propojení s Vesmírem, ale podmínkou toho je naprostá nezávislost duše, aby mohla být svobodná.
* * * *
Mé kamarádce vadí, že se s ní maminka přetahuje u pokladny v obchodním domě, kdo nákup zaplatí. Říká: „Nemám to ráda, chci si to zaplatit sama.
Dělá ze mě chudáka, jako kdybych na to neměla.“
Také jsem se s mojí maminkou potýkala v této věci. Dnes, když mi to chce zaplatit, už se s ní nehádám a nechám si to zaplatit. Ale tím, že na to přistoupím, už tato situace zmizela, protože maminka si dobře rozmyslí, kdy mi to chce zaplatit. Už mi to nevnucuje pokaždé, protože ví, že to přijmu.
Někdy děláme jen gesto a čekáme, co na to okolí. Ani to nemyslíme vážně. Ale pokud toho druhého necháte jednat a nepřemlouváte ho, už se to stávat nebude. Musíme si dovolit i přijímat. Tato situace je jasným příkladem toho, když jsem zvyklá jen dávat a nejsem zvyklá přijímat.
Ale vše musí být v rovnováze a tak pokud chci, aby si mě druzí vážili, musím se nechat i hýčkat a naučit se přijímat. Když to neumíme, máme v sobě zlost, že stále těm druhým dáváme, a oni si toho neváží.
* * * *
Kamarádka mi sděluje: „Mami se mě ptá: Ty už zase někam jedeš? Nepřeháníš to? Mami mě omezuje. Pořád nechápe, že je to můj život a jsem dospělá a tudíž si můžu jezdit, kam chci.“ Stále pokládáme své děti za malé a snažíme se je chránit a určovat jim cestu. Kamarádka pokračuje: „Mami, když cítí, že jsem v ohrožení, řekne: Já tam na něho vlítnu a dám mu pár facek. Uvědomuji si, jak je slabá, jak se chvástá a jak by dopadla.“ Každá máma se snaží chránit své děti a ani si neuvědomuje, že se mnohdy chová až scestně.
Není třeba chránit, tím nic nedocílím, je třeba mít pochopení pro životní lekce.
* * * *
Ona se potřebuje té špíny zbavit a tak ji vylévá plnými vědry na mě a já se zašpinit nechci. Kdybych si to nechala líbit, tak časem ve mně bude tolik špíny, že z toho onemocním. Maminka si sice uleví, zbaví se negativní energie, ale pokud se neozvu, budu se cítit v její přítomnosti stále hůř, protože mi tato energie nebude dělat dobře. A tak jsem trvala na svém, když maminka náhodou začala opět své pomluvy, že mě to nezajímá, nebo že to nechci poslouchat, nebo že je mi z toho špatně. Když to nepomáhalo, odešla jsem. Nejdříve se maminka domáhala svých práv. Vždyť tatí jí vždy naslouchal, a najednou já nechci převzít jeho štafetu. A tak se vztekala, plakala, citově vydírala, dokonce i rozbila ve vzteku hrníček s kávou. Nic jsem jí tehdy na to neřekla, ani jí nepomohla s úklidem, jen jsem odešla a nechala ji vyvztekat.
* * * *
Nejvíce mi vadilo, když mi maminka neustále říkala: „Najez se, sněz tohle, nebo dej si toto.“ Stokrát jsem jí vysvětlovala, že už jsem dospělá, že se najím, až budu chtít. Nepomohlo to. Až jsem jednou pronesla: „Nerozkazuj mi, co mám dělat!“ A to pomohlo. Došlo u mě k uvědomění, že mi vlastně maminka tím, že mě nutí najíst se, rozkazuje. Zachází se mnou jako se svým vlastnictvím, a vůbec si neuvědomuje, že mi škodí. Snaží se ve své lásce pro mě dělat všechno. Ale chci to? To už jí nezajímá. Co by jinak dělala, když je zvyklá starat se o druhé, a ne o sebe. Bere to jako přirozenost. A proto se jí musí jasně dát najevo hranice, i když jí to zabolí. Vysvětlování nepomůže, to ona nevnímá.
* * * *
Taky chce vaše maminka, abyste byli velcí a silní? Pamatuji si z dětství větu: „Jez ať jsi velká a silná.“ Ale naše maminky zapomínají, že už jsme velcí.
A silní nemusíme být navenek, stačí, když budeme silní uvnitř sebe. Moje maminka je jak policajt. Nejdříve mi nejméně třikrát připomene, že se mám najíst. Pak mi hlídá talíř, pozoruje, kolik jsem si nandala, abych se dobře najedla. Když si dám málo, má starost, když to všechno nedojím také. Hlídá, kolik toho sním, a kolik toho nechám na talíři. Jsem stále pod dohledem a těžko jí vysvětlím, že už jsem samostatná a že si umím své potřeby uspokojit. Jí se zastavil čas a tak mě má pořád za malou.
Nejdříve jsem se ‚čílila‘, pak vysvětlovala, pak opakovala, ale teprve teď, když mi to je jedno a vzdala jsem to, přestala mě hlídat. Došla jsem k tomu, že to vlastně bylo mé omezení stát se velkou, a že to byl můj strach, aby se maminka neurazila, když toho sním málo. Vlastně jsem pořád byla malou holkou, která se bojí odsouzení maminky, a proto jsem měla potřebu vysvětlovat a hubovat, aby mě nechala být, že už jsem velká.
Proč jsem si potřebovala před ní dokázat, že už jsem velká? Protože jsem si to sama nechtěla přiznat a stále jsem chtěla s ní mít pouto.
Nyní jsem pouto s maminkou rozpojila, najím se, kdy chci a sním, co chci. Vlastně to dopadlo tak, že maminka si uvaří pro sebe a já si buď od ní vezmu, když mi nabídne, nebo si sním něco svého. Ale už se mi nevnucuje a já konečně můžu říci, že jsem dospělá a nejsem závislá na její radosti z toho, že se najím jejího jídla, které náležitě pochválím. Pořád jsme se chtěli rodičům zavděčit a oni zase nám. A tak maminka pochvalu jídla brala jako odměnu za to, že pro mě něco dělá a motivovalo jí to pro mě dělat ještě více. Mě zase lezlo na nervy, že se příliš stará, ale nechtěla jsem jí brát radost, vždyť je to to poslední, proč ještě má chuť žít. Stále to byl tedy můj strach o ní a její o mě.
Když se přestaneme jeden o druhého bát, uvolní se pouta a nám se může lépe dýchat.
* * * *
Čím více si jdu svojí cestou a neberu ohled na to, zda se to líbí druhým, tím větší lásku cítím z okolí. Je to paradox, ale je to tak. Když pochopíme, že čím více dáme sobě, tím jsme spokojenější, a tím více je spokojené naše okolí, umře naše ego, které je stále příčinou našich konfliktů.
* * * *
Nechtějte se stát modlou, nechtějte být tak dobrou,
Děti vás budou milovat i když budete chybovat.
Víte, kdy si budete s maminkou blízcí? Až ji přestanete vidět jako ideál a přijmete ji s jejími chybami a až se maminka nebude stydět za své chyby a nebude se bát žít si svůj život bez obav, co tomu řeknete vy. Nebo naopak?
Až vás přestane maminka vidět jako ideál, a přijme vás s vašimi chybami a vy až se nebudete stydět za své chyby, a nebudete se bát žít si svůj život bez obav, co tomu řekne maminka. Maminka se nám snaží poradit co nejlépe, ale to neznamená, že je to správně. Tak to jen žije nebo vidí moje maminka. Já ovšem můžu vidět situace jinak a řešit je také jinak. Je zapotřebí nebát se jednat jinak, než maminka a maminka by měla přijmout i to, že její dítě jedná jinak, než ona. Maminka může říci: „Takto to vidím já, nebo takto bych to udělala já, ale může to být i jinak.“ Tím dává dítěti potvrzení, že může svobodně jednat a nebude se na něj zlobit.
Aby si dcera s matkou byly blízké, je zapotřebí, aby si vzájemně povyprávěly svůj život jedna druhé. Co mi v dětství vadilo na matce a naopak, jak se matka cítila v době výchovy dítěte a co žila. Jedna má možnost se vcítit do role té druhé a tím jí může více pochopit. Ale i toto vzájemné popovídání přichází v určitý čas a nelze ho uskutečnit, pokud chce jen jedna strana. Vše se odehrává v době, kdy se nebojíme si upřímně vše vyjevit.
* * * *
Viděla jsem film, kde dcera odsuzovala svoji matku za to, že dělala prostitutku. Jednoho dne jí matku zavraždili a ona pátrala po tom, jak to vše bylo. Když odkryla tajemství, nejenže si matky začala vážit, ale ještě si uvědomila, že ona tenkrát zemřela kvůli tomu, aby jí ochránila.
Jeden muž odsuzoval svoji matku za to, že se stýkala s mnoha muži a pak onemocněl nemocí AIDS. Tato byla následkem jeho nahodilých vztahů. Když se ztotožnil díky této nemoci s matkou, že oba hledali prostřednictvím vztahů lásku, nejen že se uzdravil, ale přestal matku odsuzovat, a byl jí blíž.
* * * *
Pořád někde v nás je slepá úcta k rodičům a bojíme se jim naznačit, že jejich role vychovatele už skončila, a že už si chci žít svůj život po svém. Nebo chcete být stále malými dětmi a o všem se radit s rodiči a hledat u nich záchranu? Pak ovšem musíte počítat i s jejich nároky na váš život.
* * * *
Povídá mi kamarádka: „Naši mi říkají, už bychom tě taky chtěli vidět zaopatřenou, aby se o tebe někdo postaral, abys měla chlapa a vnoučata. Aby tady běhaly děti, my se jich snad nedočkáme.“ „Oni se mě ani nezeptají, zda bych to chtěla taky já. Berou to jako samozřejmost.“
Představy rodičů se nemusí slučovat s představami dětí, a proto bychom se neměli dětem plést do života a určovat jim, co je pro ně dobré, nebo je jinak ovlivňovat.
Chceme přece, aby naše děti byli šťastné, ne? Tak proč jim zbytečně děláme ze života chaos svými názory.
* * * *
Sestra mi povídá: „Dnes mi dcera řekla: „Je mi to u prdele. Řekla jsem jí, že je sprostá, ale ona řekla, že mi nic sprostého neřekla.“ V dospívání se nám děti vzdalují a dávají nám najevo svoji dospělost a jak jinak, než mluvou. Chtějí si těmito výrazy prosadit svoji pozici sebevědomého dospělého člověka. Považují za normální, takto mluvit. Nevidí na tom nic špatného. Ale pro rodiče, kteří viděli ve svém dítěti slušně vychovaného potomka, je to pohroma. Setkávání s vrstevníky, mění jejich styl života a oni se nám vzdalují. Jediné, co v tomto období pomáhá, je začít mluvit stejnou mluvou, aby nám porozuměli.
Pokud jim budete vyčítat, že mluví sprostě nebo jim dávat za to vězení nebo je poučovat, budete se jim vzdalovat a bude mezi vámi vznikat propast.
Je dobré to ignorovat, ale když se to hodí, nebojte se použít stejný výraz, který používá vaše dítě. Váš potomek bude zaskočen, ale bude vás brát. Najednou jste se ocitla mezi jeho vrstevníky a ono je ochotno vás brát jako autoritu a přijmout. Vždyť mu nic nevyčítáte, a jen říkáte svobodně svůj názor, jako ono vám. Vše, co si nedovolíme a neumíme používat, k nám přichází. Jakmile se naučíte používat i tuto řeč, tyto situace zmizí a zase budete s dítětem mluvit slušně. A co je vůbec neslušné? Pokud se zamyslíme, proč nám části našeho těla připadají neslušné? Vždyť patří k našemu tělu stejně jako ruce a nohy. Kdybychom řekli: „Je mi to u nohy nebo u hlavy,“ všichni by to vzali normálně a prdel je stejná část těla jako všechny ostatní a měli bychom si jí považovat. Když se to tak vezme, nic není neslušné, to jen naše společnost si rozdělila výrazy na slušné a neslušné. Nic se nedá soudit. Ale to co odmítám, tam mám bloky z výchovy a jakmile to přijmu, přestane to existovat.
* * * *
Dnes mi volala paní, která má problémy se svým synem: „Jinde se chová slušně a doma je agresivní a nic nedělá.“
K jejich vztahu přišlo toto poselství:
Ona ke svému synovi přistupuje benevolentně, příliš mu dává najevo svoji lásku a on se pak nemusí bát o své živobytí. Chtělo by to k němu změnit přístup tím, že budu dělat věci pro sebe a ne pro něho, a tím se změní jeho postoj k ní.
Paní se ohradila: „Ale já nejsem benevolentní. Já umím zakročit, když nechce něco udělat. Tuhle jsem ho 3× upozornila, že nemá hotové věci do školy a on si stále dělal na počítači a tak jsem mu vytahala kabely z počítače. To byste musela vidět, jak vyváděl.“ Podotkla jsem: „Já bych na jeho místě vyváděla také. Takže kdo je vlastně agresivní, vy nebo on.“ Paní zmlkla a pak se ptá: „A co kdybych ho dala na internát?“ „Tak ho máte brzy zpátky doma. Vy nechcete řešit problém, a proto ho chcete od sebe odsunout, ale to nepůjde. Ten problém se bude stupňovat, dokud se k němu nepostavíte zpříma.“ „Víte, nechce se mi do hádek. Když žil můj muž, také nám to spolu nešlo, a tak jsem šla dělat mimo město a měli jsme víkendové manželství, a docela to fungovalo.“ „Takže teď se synem chcete žít také víkendové manželství? Do hádek musíte, abyste se naučila vycházet s tím druhým v partnerství. Pokud ten problém se synem nezvládnete, nemůže přijít ani žádný jiný partner.“
* * * *
Maminka říká: „Mějte se rádi.“ Myslí tím mě a moji sestru. Odvětím:
„Ale mami, abych jí mohla mít ráda, potřebuji jí říci svůj názor. Potřebujeme si věci vyříkat.“ To je mami cizí, byla zvyklá na vše kývnout a hlavně se nehádat.
Ale já se dnes musím ohradit, když se mi něco nelíbí a říci to tomu druhému, aby o tom věděl. Jak mě má respektovat, když nebude vědět, co mi vadí? A tím roste láska, přirozenou cestou k srdci tomu druhému. Nebát se říkat věci na rovinu. Nebrat věci osobně, nezlobit se, vždyť je to jen názor toho druhého a já s ním můžu souhlasit, nebo nesouhlasit, nebo říci svůj názor. Nemusíme se v názorech sejít, ale je důležité, že se nebojíme říci jeden druhému to, co cítíme. A tím, že řeknu druhému vše, co mám na srdci, tím mu můžu být blíže a tím můžu jít s ním dohromady.
Takže dříve se lidé snažili jít k sobě, dohromady, ale bylo to povrchní, nebylo to upřímné a proto to „jít dohromady“ bylo naoko. Dnes to vypadá, že nejdeme dohromady, ale přesto svým srdcem všichni jdeme dohromady ke společnému cíli, lásce.
A láska ta není o povrchnosti, ale o upřímnosti a naučit se upřímně vyjadřovat své pocity, je těžké. Zprvu se bojíme zranit toho druhého, protože se bojíme zranění od něho. Ale časem se nebojíme zranění a zjistíme, že nás to ani nezraňuje. Čeho jsme se vlastně báli? Vždyť to jde a naopak máme k sobě blíž.
* * * *
Každý si už chráníme svůj prostor a nezasahujeme druhému do života. Necháme ho jít jeho cestou. Rodina už sice nedrží pohromadě, ale v uzdravení lidstva jsme si blíž. Jak řekla dcera mé sestře: „Ale mami, my si nepatříme. Ani já ti nepatřím.“ A to je důležité si uvědomit, že opravdu každý se tu učíme sám za sebe a já tomu druhému mohu pomoci jen důvěrou v jeho schopnosti, a ne jeho omezováním a strachem o něho. Nemůžu si nikoho přivlastňovat jako svého otroka, a ani nemusím žít jako otrok pro druhé. Je třeba si naplňovat svůj plán, pro který jsem sem přišla.
* * * *
Jedna žena mi řekla: „To je fajn, že si k tomu můžu přijít sama.“ Nikdy nejsme sami, vždy jsme vedeni anděly na naší cestě, a proto už na nás neplatí rady našich rodičů, jejich přání, jejich omezení a strach o nás. Už ve svém nitru víme, protože cítíme. Oni ještě nevěděli, protože se báli cítit, a ani to v jejich podmínkách vývoje nešlo. A proto je dobré pochopit rodiče s jejich myšlením a pochopit, že oni těžko pochopí naše myšlení.
Ta změna přišla tak rychle, že je pro mnoho duší těžké ji tak rychle pochopit.
* * * *
V dnešní době se budeme stále více potýkat s neposlušností našich dětí. Děti, které se právě rodí, mají v sobě jasný záměr toho, proč sem přišly. Mají se rády, a proto se nenechají od nikoho nikam dostrkat. Už si nepotřebují zasloužit lásku, když ji žijí v sobě.
A tak třeba pětileté dítě si bude prosazovat určité oblečení a neustoupí ze svého požadavku, dokud mu na to maminka nepřistoupí. Maminka se bojí, že když si vezme lehkou bundičku, že nastydne. Ale dítě se vehementně dožaduje si ji vzít. Když na to nakonec maminka přistoupí, dítěti se nic nestane, ale získá zkušenost, že mu byla zima a příště si vezme silnější bundu.
Děti si již nenechají vnutit žádný názor, na vše si chtějí přijít samy. Pokud budeme od nich vyžadovat poslušnost, budeme se potýkat s nedorozuměním. Ony nás učí se mít rádi. Krásně nám ukazují, jak na to. Když něco nechci, nenechám si to od nikoho vnutit. Jsou zase natolik bezprostřední, že je zapotřebí je učit odpovědnosti. Učíme se s nimi navzájem.
Děti učí rodiče se mít rádi a my je učíme odpovědnosti ke společnosti.
To znamená, nezasahujeme jim do jejich osobnosti a toho, co se týká jich samotných, ale vyžadujeme na nich důslednost v jejich počínání. Například nelpíme na tom, jestli si vyčistily zuby, či nikoliv, jsou to jejich zuby. Ale lpíme na docházce do školy, nebo do zaměstnání, jejich přístup se týká všech.
* * * *
Mnoho žen v dnešní době ještě hledá muže, který jim pomůže s výchovou dítěte. Sice už jich je méně, ale přesto ještě některé hledají. Nehledejte! Pokud budete mít přítele, věnujte mu určitý čas a nechtějte, aby vám pomohl s výchovou. Jeho pomoc nebude mít dlouhé trvání a ještě vám to všem naruší vztahy.
V dnešní době se muž bude dištancovat od výchovy dětí.
* * * *
Jedna žena mi říká: „Rozešla jsem se s ním, protože mi nechtěl pomoci s malým. Ale teď se mi po něm stýská.“ Jak se říká: Když chci moc, nakonec nemám nic. Říkám: „Co vám chybělo? Říkáte, že byl hodný a bylo vám s ním fajn. Mohla jste si s ním užívat volné chvíle a výchovu byste také zvládla sama.“ Stále v ženách přetrvávají staré kódy: Musí mi pomoci s výchovou. Ale je třeba již toto opustit a uvědomit si, že za dítě jsem odpovědná jen já. A já sama to musím zvládnout. Muž mi už není berličkou v mém životě.
* * * *
Přišla za mnou jedna mladá dívka a říkala: „Mě už to nebaví. Všichni si jenom stěžují. Už toho mám po krk. Mám taky starosti a všichni říkají, jak to dělám, že se stále směju.“
Na to je nejlepší recept si také začít stěžovat. Když si ostatní stěžují a já se směji, všichni si myslí, že mám život lepší, než oni a závidí mi ho. Myslí si totiž, že jen oni to mají tak špatné. Zrovna na ně se neusmálo štěstí, ale na mě ano, když se tvářím radostně. Jenže jsou lidé, kteří si budou neustálestěžovat a na všem hledat chyby, a jsou lidé, kteří to také nemají zrovna růžové, ale snaží se vše brát takové, jaké to je a nedělat z toho vědu. Jenže když si nebudu stěžovat a budu se tvářit pohodově, tak ti druzí nevědí, že to mám zrovna tak těžký jako oni, možná těžší. A proto je dobré si také stěžovat. To ty druhé uklidní a uvědomí si, že není komu co závidět, že každý máme něco, co musíme řešit. A proto, když si začnete stěžovat, okamžitě se stane náprava a ostatní si přestanou stěžovat. Zkuste to a uvidíte. Protože si neumím stěžovat, proto ke mně stěžování přichází. Když se naučím si stěžovat, najednou to přestane existovat.
Taky si klidně pofoukejte svojí bolístku před druhými a nestyďte se přiznat, že toho máte taky dost.
* * * *
Slečna vypravuje: „Pozvala jsem k nám jednu kamarádku s dítětem. Mami ke mně přišla a říká: „To nemyslíš vážně, pozvat si tuto na návštěvu. Ty chceš, aby se tátovi přitížilo?“ Vždycky jsem kvůli tátovi sklopila hlavu a nechtěla se dohadovat. Ale teď už mi to nešlo. Když jí tu nechceš, tak já jí to řeknu. Mami na to: „To jí neříkej, ona má nemocného kluka.“ Vůbec se mi nelíbilo, jak mami mluví každou chvíli jinak. Něco řekne a za chvíli ani neví, že to řekla. Nakonec mě dorazilo, když mi řekla: To mi stejně děláš naschvál, abys sem nemusela jezdit. Už si nemůžu nechat ubližovat, abych byla se všemi zadobře. Jak rodiče stárnou, tak na ‚každým‘ něco vidí, ‚každej‘ jim vadí. Čekají, že jim budu něco říkat. Ale já už také nemám co. Vždyť už nemám skoro nikoho. Nemám si o čem s nimi povídat.“
* * * *
Když se někdy setkáte s omezením typu: To bych nezvládla nebo to nemůžu udělat nebo to se má tak a tak atd. vždy se zeptejte: „A kdo mi to řekl?“
Každé omezení vzniklo nějakým vnuknutím.
Někdo mi to musel povědět, a když se ptám: „A kdo vám to řekl?“ Druhý odpoví: „Asi já.“ Ptám se znovu a dotyčný odpoví většinou: „Maminka.“ Ano maminka nás vychovávala nejlépe, jak uměla, ale ne vše co nám dala do výchovy je pro nás dobré a tak se nebojte odhazovat omezení a tvořit si život. Vždyť je jen váš a vy jste tvůrcem svého života.
* * * *
Na Silvestra jsme se dívali na televizi a dojala nás písnička, kterou krásně zazpíval jeden dvanáctiletý chlapec. Uronili jsme s přítelem slzu dojetím. Maminka to zaregistrovala a říká: „Co se vám stalo?“ Říkám: „Dojalo nás to.“ A mami na to: „Já vím, že toho máte hodně.“ Ona věci vidí jen rozumem, a když pláčeme tak si myslí, že máme problém nebo starosti. Nechápe, že se dá plakat také proto, že něco krásného se dotklo naší duše. Tomu nerozumí a neporozuměla by ani, kdybych jí to vysvětlila. Je zvyklá žít rozumem a tam se nepláče a vůbec ne proto, že je něco pěkného.
V novém světě se nepláče skrze problémy, ty se řeší, ale pláče se skrze dojetí, skrze krásu, lásku. Je to vše úplně naopak a proto si rozum nerozumí s citem.
* * * *
Když moje kamarádka onemocněla, uvědomila jsem si, kolik si v sobě nesla bolestí, o kterých nemluvila. Vyzvala jsem jí k tomu, že si o tom popovídáme, nechtěla. Neuměla to, protože měla ještě zavřené srdce. Pokud srdce není otevřené, neumíme vyjadřovat své pocity a nelze se na toho druhého zlobit, že mu to nejde, a ani ho nutit. Vše musí přijít situacemi, které otevřou naše srdce, většinou to bývá bolestné poznání, ale účinné.
Už se nebojíme otevírat své srdce. Čím více bolestí prožijeme, tím méně nás má co zranit. Člověk, který se bojí říkat své pocity, se bojí zranění. Člověk, který se nebojí říkat své pocity, se nebojí zranění. Může to být také tak: Bojím se tě zranit, protože pak můžeš zase ty zranit mě. Čím více člověk prožije životních lekcí, tím více se nebojí, stává se sám sebou. Všechno poznání si nese v sobě a ví, že nebylo zadarmo.
* * * *
Povídali jsme si o Silvestru a známá mi říká: „Snažili jsme se jak je zvykem… a nešlo nám to.“ Byli jsme zvyklí být na Silvestra veselí a uznávali jsme zvyky a najednou to nejde? Proč? Protože umírá rozum. Proč bych měla být teď veselá jenom proto, že je Silvestr, nebo chovat se tak, protože to druzí očekávají? Cit říká: „Už nechci dělat naučené věci, chci dělat věci, které cítím, a ne věci, kterým nerozumím, ale mají být správné z hlediska rozumu. Chci se cítit dobře, a pokud budu dělat věci z hlediska rozumu, dobře se cítit nebudu a mně jde o to, abych se cítila dobře.“
* * * *
Přijde za mnou paní a říká: „Budu muset jít s dítětem k psychologovi.“ „Proč?“ táži se. „Protože má nějaké bloky, nechce mě poslouchat.“
Děti nás už nebudou poslouchat, budou si dělat věci po svém. My jsme rodiče poslouchali a tohle si vůbec nedovolili. Připadá nám divné, že je dítě neposlušné, a tak s tím chceme něco udělat. Ale nic s tím nenaděláme. Ani psycholog, ani rodič s dítětem nehne. Naopak dítě se bude ještě více vzpouzet. Děti, které se rodí, jsou moudré. Jsou dospělejšími dušemi, než jejich rodiče. Učí je být sami sebou, což ony již umí. Rodiče se ještě ohlížejí na ostatní a hledají u nich lásku, proto poslouchají a nedovolí si, co by chtěli.
Děti se už mají rády, a proto si dovolí na nás nebrat ohled. I když jsou malé, jsou dospělé, vědí, co chtějí. Máme se od nich učit mít se rádi.
* * * *
Dítě od vás bude přijímat vše, ale nebude se chovat, jak vy chcete.
Už umí cítit a myslí si: „Když to chce udělat, udělá to, ale já jí nemusím nic vracet. Já taky dělám jen to, co chci a nedělám to, co nechci.“ Mají jiné myšlení, myšlení srdce a ne toho, že musím dárky a jiné služby druhému vracet.
Comments (0)