- Zdenka Blechová
- Ukázky z knih
- 0 likes
- 418 views
- 0 comments
To, co zde budu psát, se možná bude zdát nepochopitelné. Je to jako kdybyste vyprávěli člověku, který žil před 100 lety v partnerství, o kterém rozhodovali jeho rodiče, že se bude moci za 100 let rozhodnout sám, s kým bude žít, a ani to nebude muset rodičům sdělit a žádat je o svolení. A tak za dalších 100 let se bude žít opět úplně jinak a my se postupně učíme k tomu dojít už teď. Proto se nám nelíbí současné partnerské vztahy, neboť jim nerozumíme. Dosud fungovaly takto a nyní nefungují a my nevíme jak dál. A ani se nám nechce do změny, bojíme se jí. Ale časem budeme rádi, že ta změna přišla a už by se nám nechtělo žít zastaralým způsobem života. Taky by se vám nyní nelíbilo, kdyby o vás rozhodovali vaši rodiče jako před 100 lety. A tak tato kniha vám vysvětlí, co se právě odehrává v partnerských vztazích, na co se připravujeme a co nás čeká v budoucnosti.
V dávných dobách vládla žena. Byla uctívána jako dárkyně života, jako někdo, kdo má vliv na plynutí času a jeho uspořádání. Žena dokázala muži dát najevo svojí sílu moudrostí a proto si jí muž vážil a věděl, že její rozhodnutí jsou vždy správná a následoval je.
Ženy, tak jak už to v životě bývá ve všem, začaly časem své role zneužívat. Když vás někdo delší dobu obdivuje a vzhlíží k vám jako k někomu, na kom závisí jeho život, začne být pro vás slabochem a přestáváte si jej vážit. Tak už to bohužel chodí. Ženy začaly muže využívat pouze jako nástroj k práci a k rození potomků. Když byl muž nepotřebný, ženy se ho zbavovaly. Už jim nebyl k ničemu a tak ho zabily.
***
Proto má muž dodnes v genech zakódováno: Já se o ní musím postarat a hlavně ji uspokojit, aby si nenašla jiného. Mnoho mužů dnes nepochopí, že žena odejde k jinému, který pro ni nic neudělal. Většinou se ptají: „A co pro tebe udělal?“ Žena naopak má zakódováno: „Musí se o mě postarat a musím s ním mít dítě.“
***
Síla se stává hodnotou člověka. V dávné době si lidé byli rovni. Jeden neposuzoval druhého a bylo mu jedno jak vypadá. Každý se staral jen o sebe a své životní učení. Ale časem, jak lidé nabývali vědomosti, začali si uvědomovat, že jeden je silnější a druhý slabší a že ten silnější může využívat toho slabšího a tak je to dodnes. Vždy v každém vztahu má jeden převahu nad druhým a využívá ho do té míry, do které mu ten druhý dovolí. Mylně si ženy někdy myslí, že síla člověka je v tom, že mlčí, nebrání se anebo dokonce nabídne pomocnou ruku tomu, kdo jí ubližuje. Je to iluzorní pocit. Tím, že se bojíme konfliktu a boje, snažíme se raději vše obejít těmito cestami pod rouškou toho: „Já jsem lepší než ty nebo ty mi za to nestojíš, moudřejší ustoupí.“ Ale co se stane? Člověk, který útočí, pokud se ten druhý nebrání, začne útočit ještě více, protože ho ten druhý více a více provokuje tím, že nic nedělá, že se nebrání a tím dostává ještě větší vztek a důvod k tomu, aby tomu druhému ublížil ještě více.
Vždyť on mu nedává žádné hranice, tak proč by si nedovoloval svoji agresivitu znásobovat nehledě k tomu, že bere toho druhého jako slabého a to ho provokuje a evokuje k ubližování.
***
Nedávno mě překvapila jedna žena, která povídá: „Já si uvědomuji, že tu nejsem proto, abych rodila děti, že tu jsem za úplně jiným účelem.“ Ano, lidstvo si začíná uvědomovat, že staré role už jsou nepotřebné, neboť i technika je vyspělejší a že pomalu a jistě si lidstvo bude moci dovolit zachovávat stabilitu v zachování rodu úplně jinými prostředky. Bude kladen již důraz na vnitřní stránku člověka a ne na rozmnožování jako je to v přírodě u zvířat.
Většinou, když se dva seznámili, tak ten slabší chtěl hned po tom druhém dítě. Proč? Protože dítě bude pojistka, aby mi ten druhý neutekl. A tak dítě mnohdy sloužilo i jako tmel rodiny. Když si partneři ve vztahu přestali rozumět, nehledali k sobě cestu zpátky. Ale pořídili si další dítě, které je bude zase spojovat. Je to společný majetek a ani jeden o něj nebude chtít přijít. Opět důvod, proč zůstat spolu. A tak měli partneři důvod spolu žít. Aby zachovali dětem rodinu, ale kolikrát za jakých podmínek?
Žena, která již dítě měla a přijala nového partnera bez dětí a ten na ní vyžadoval své vlastní dítě, řekla: „Já to pro něho udělám.“ Dítě by mělo přicházet na svět z lásky, bez rozmýšlení, z citu. Pokud dítě plánujeme z nějakého důvodu, je to výměnný obchod.
***
Přichází doba, kdy děti už budou vědět, co chtějí a budou si to prosazovat za každou cenu. Už se nebudou podvolovat našim přáním z rozumu, abychom je měli rádi a přijali je. Děti už přijaly sami sebe a svoji samostatnost, ke které je společnost prostřednictvím vesmíru stále více povede. Už budou žít v novém světě a už si nenechají vnutit naše názory ze starého světa, plného předsudků a falešné lásky. Děti už mají lásku v sobě, ve svém srdci, už umí cítit, na rozdíl od nás, kteří se to musíme učit. Měli bychom je vést k odpovědnosti, ale ne jim vnucovat naše přání.
Začínáme si uvědomovat svoje pocity a zároveň se jich bojíme. Učíme se rozhodovat sami o sobě a zároveň se toho bojíme. A když to uděláme, obviňujeme se a litujeme sebe nebo druhé. Objevuje se něco nového, co působí v srdci jako bolest, smutek a pláč. Pláč jsme si celá staletí odpírali. Pláč byl spojován s něčím, co k životu nepatří - ke smutku. Život by měl být veselý a ne smutný. Ale jak máme rozlišit radost od smutku, když nepoznáme smutek? I smutek patří k životu se vším všudy, tedy i se slzami. Slzy bychom si měli dovolit kdykoliv a kdekoliv. Když se za ně stydíme a nedovolíme si je, protože jsme ve společnosti, utváříme si na srdci krunýř, ke kterému se pak ztěží dostáváme. Naopak pokud si slzy dovolíme, jdeme blíž k našemu srdci, k našemu cítění. Bolest vyčistíme slzami a uzdravujeme své srdce. Není důležité porozumět tomu, proč pláčeme. Je důležité si to dovolit. Něco nás zaskočí, něco nás zkonfrontuje s minulostí, něco nás zraní, něco nás rozčílí, pro něco se vztekáme, ale vždy slzy dokáží toto vše vyřešit. Když se vypláčeme, cítíme se lehčeji, čistěji a uvolněněji.
***
Dříve jsme nosili masku a tak jsme si tvořili život jen z vnějších pocitů a teď si máme tvořit život z vnitřních pocitů a to znamená naučit se sobě porozumět. Radost, kterou se máme naučit prožívat již není radostí z prožitků okolo sebe, ale z prožitků ve své duši. A abychom se k těmto prožitkům mohli dostat, musíme se naučit cítit a vyčistit své srdce.
V situacích, ve kterých si nejsme jisti a ten druhý nám něco vnucuje, máme tendenci se hájit. Pokud mám potřebu se obhajovat, znamená to, že si nejsem jistá svými pocity a pokud se začnu ještě obviňovat, znamená to, že si nevážím sama sebe a tím toho, co cítím. Bojím se ještě cítit a dávat najevo své pocity, abych o ty druhé nepřišla.
***
V současné době se máme naučit být spíše jen přítelkyní toho druhého než milenkou. Jaký je v tom rozdíl?
Toto je poselství automatickým písmem: Přítelkyně je člověk, který je osobností a nenechá se zlákat pocity druhého a ani na nich stavět svůj život. Milenka chce toto druhého pojmout jako součást sebe sama a vnutit mu své pocity.
***
Manželství si vymysleli lidé. Proč? Ptáte se? Ne kvůli církvi a kvůli bohu, ale kvůli vlastnictví. Když jeden našel druhého, kterého začal milovat, začal se o něj bát a tak navrhl něco, co by je spojilo a už nerozdělilo. Byla to slabost člověka. Když mi ten druhý odejde, nebudu schopen bez něj žít. A proto prstýnek darovaný znamená: Jsi navždy má. Muž a žena spolu začali žít a protože si manželským slibem slíbili poslušnost jeden druhému, snažili se žít jeden pro druhého. To ovšem velice vysiluje a časem začne jeden vnímat, že pro toho druhého dělá více než on pro něj a začne se dožadovat od něho protislužeb. A tím začíná začarovaný kruh, ve kterém začneme žít. Jeden začne svými pocity vydírat toho druhého a naopak.
Formulovala bych to jako výměnný obchod: Já pro tebe tohle a ty pro mě toto. Jeden se stává otrokem toho druhého, neboť se bojí, když nebude k vůli partnerovi, že partner odejde. Ale protože máme náš vztah na papíře oficiálně daný, opravňuje nás to k tomu, že si nemusíme toho druhého vážit tolik, jako před svatbou. Nemůže už jen tak odejít, má tady právní závazky. A tím se vztah stává spíše vězením než svobodným bytím dvou lidí. Jeden se bojí o druhého, protože si na sebe zvykli a když náhodou ten jeden chce někam jít bez toho druhého, je partner pobouřen. Dovolí si něco bez jeho svolení a dokonce bez něho.
***
Spoustu lidí a zvláště žen má představu, že když si partnera vezmou, že partner musí vše vykonávat s nimi a nepřipouští, že by někam šel sám. Ihned vyplyne napovrch žárlivost, která vzniká z vlastnictví toho druhého. Já ho vlastním a nikdo jiný nemá právo s ním trávit volný čas, jen já. Ale že si už nemáme co říci a dokonce naše zájmy jsou odlišné a když chceme být s tím druhým, musíme se podvolovat jeho přáním a to nás začne časem deprimovat, to už nevidíme.
***
Mnoho lidí považuje toho druhého, když začne koukat na sebe, za sobce. On totiž přestane pečovat o druhé a vycházet jim vstříc. Ale ono je to takto správné a pokud to nepochopíte, budete dostávat rány dýkou do srdce, abyste pochopili. Jinak to totiž nejde. Rána dobře mířená a právě od těch nejbližších je bránou k našemu cítění. Uvědomila jsem si, že člověk se rychle probere a přehodnotí život, když dostane ránu od člověka, který nad ním držel celý život ochrannou ruku. Člověk se tímto prozřením dostává zase blíž ke svému srdci a to znamená i blíž k bohu, který nad ním drží ochrannou ruku neustále a nikdy jí neodloží. Jen člověk ve své zaslepenosti to neví.
***
Přichází doba, která bude klást na první místo cit a pak teprve sex. Budeme více hledat porozumění a to, abychom se s tím druhým cítili dobře. Stále více si budeme pokládat otázku: „Jak se cítím s tímhle člověkem, naplňuje mě to?“ A dle toho se s ním budeme stýkat, či nikoliv. Sex se pak bude blížit více k citovým energiím než k pudovým. Bude se prožívat tantrická láska. Ta povede k zachovávání věrnosti, ale už ne z povinnosti , ale protože tento krásný zážitek já s nikým jiným nemůžu sdílet než se svým partnerem nebo partnerkou. Energie v nás budou opět čisté, a tím se bude čistit celá planeta. Opět zde bude ráj na zemi.
***
Takto se žije ve vesmíru. Toto poselství mi přišlo automatickým písmem v roce 2006:
Pro pozemský život je sex opravdu krásný a nedá se ničím nahradit, ovšem pro život nepozemský se toto liší od vašich názorů, protože to vše je jen pouhou lidskou myšlenkou, která se dá také prožívat mezilidskou telepatií a to je teprve krásné, když to člověk pochopí a najde sám sebe. U nás vše probíhá v naší mysli.
Lidé se zde mají rádi a mají se rádi navzájem, jeden druhému nezávidí, že má vztah nebo naopak nelituje, že ho nemá. Oni totiž toto nevnímají. Vnímají jen sami sebe a toho druhého již jako součást celku a ne součást sebe. Tím se lišíme od vás, neboť vy stále hledáte někoho s kým se spojíte. Ale není důležité se s někým spojit, ale je důležité se spojit sami se sebou, se svým nitrem. Lidé se u nás také setkávají a zase rozcházejí, ale již v jiném poměru než u vás na Zemi. Oni se s tím netrápí, berou to vše jako součást svého života a ví, že zase příště přijde někdo další, kdo mě obohatí zase něčím jiným a tak se stále setkávají, aby nalezli více a více bohatství a to nejen prostřednictvím partnera, ale i prostřednictvím sebe. Vnímají vibrace a čím více vnímají, tím více se stávají šťastnými a nemá je co trápit. Oni všechno mají ve své mysli a nepotřebují nic získávat okolo sebe. Žijí šťastný a spokojený život.
Rodiny u nás byly také, ale to je již více než před 100 lety a ty se stále více stávají součástí společnosti. Lidé se setkávají na různých setkáních a nalézají zde další rodiny a vzájemné vztahy. Nepotřebují se na nikoho vázat, oni hledají svobodu a naplnění.
Děti se rodí v součásti společnosti a to novým způsobem, který odpovídá vašemu způsobu množení. Rozdíl v tom je ten, že oni s tím druhým nespí, oni se s ním jen spojí a to jim zaručuje kvalitní vibrace a možnost s tím druhým se nebát o to jaké to dítě bude a po kom bude. Oni ví, že dítě bude v pořádku a že je to vše v rukách božích. Děti se rodí jen se souhlasem nejvyššího, jinak početí není možné a proto vznikají děti, které mají v sobě lásku a ne pocit nenávisti, hádavosti a soupeřivosti jak je to možné ve vašem světě, když se setkají dva lidé, kteří si nejsou příliš blízcí a vznikne z toho potomek.
Dítě vychovává většinou matka, ale také i chůva a další zástupci společnosti. Dítě se má dobře a nic mu nechybí. Matka je s ním do doby než je možné samostatného pohybu a pak se zase věnuje sama sobě. Otec většinou ani neví, že má potomka, pro něho je důležité, že splnil svoji povinnost a že vše je již v rukách božích. Otec se snaží připravit svému potomku pěkný život a tak se snaží vydělat peníze, které by mu předal do vínku v počátku jeho kariéry. Matka má sice zájem na tom, aby otec viděl svého potomka, ale není důležité, zda k tomu dojde či nikoliv. Otec většinou dlí mimo. Je to důležité pro správný vývoj dítěte. Dítě načerpává od matky více informací a formuje se v rámci společnosti v člověka závislého na hodnotách lásky než na hodnotách násilí. Otec se vidí s potomkem většinou při náhodných setkáních a nemá zájem se s ním vídat více. Bere to jako samozřejmost. Žena v době výchovy dítěte se stýká s jinými muži, kteří dávají jí i dítěti podporu v růstu a nebojí se setkat jak se svým mužem, tak s jinými muži. Muži mají v sobě vděk za to, že žena jim dává podporu a cítí se s ní dobře a stále více si uvědomují její hodnotu pro společnost.
Comments (0)