Osudový partner aneb proč nám přichází do života

November 2, 2021
Zdenka Blechová
Ukázky z knih
0 likes
253 views
0 comments

Život je jak kniha, hlupák ji jen roztržitě prolistuje, ale moudrý člověk ví, že si ji může přečíst jen jednou.

V dávné minulosti se všechny vztahy žily přes první čakru, spojení se zemí a potřebou obživy a zabezpečení. Muž byl dobyvatel a lovec, takže ženu ulovil, udělal si z ní služku nebo např. v bojích znásilnil a šel dál dobývat jinam.

Dosud jsme žili život přes druhou čakru, čakra spojení. Hledali jsme se za účelem založení rodiny nebo sexu, citu ve vztazích bylo velice málo.

Nastává doba, kdy se má žena rovnat muži a to znamená boj mezi strachem ženy a agresivitou muže. Čím více se žena bude zbavovat strachu a nebude se bát s mužem otevřeně komunikovat, tím více se muž bude zjemňovat a nebude již tolik útočit na ženu. Žena tedy musí dát do svého života rozum, protože uměla jen cítit a litovat toho druhého. Muž musí dát do svého života cit, aby si mohl vážit ženy a neubližovat jí. Strach i agresivita je zakotvena ve třetí čakře.

Časem se budeme učit žít partnerské vztahy přes čtvrtou čakru, přes srdeční čakru. Sex už nebude tak důležitý jako to, co cítím a co mi říká mé srdce.

V budoucnosti se lidé budou setkávat se svými druhy s minulých životů a budou s nimi jakoby pokračovat v tom, co žili v minulosti. Budou vznikat větší společenství. Bude se žít přes pátou čakru, čakru společenství.

V daleké budoucnosti se naučíme žít přes šestou čakru, přes třetí oko. V této době budeme umět číst vše z podvědomí druhého člověka. Bude zde naprosté odhalení všeho, člověk nebude mít co skrývat, vše si bude moci o něm ten druhý přečíst formou mysli.

A pak dojde ke sjednocení s vesmírem, k celistvosti, kdy budeme život prožívat přes sedmou čakru, napojení na vše.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Nedávno jsem děvčatům postavila konstelaci – minulost – přítomnost – člověk – budoucnost.

Minulost říká: „Necítím se dobře, cítím se omezována, mám na víc.“

Přítomnost říká: „Cítím spoustu energie, teplo.“

Budoucnost říká: „Cítím tolik lásky a tolik bych jí chtěla dát, ale musím počkat až ke mně ten člověk dojde.“

Člověk říká: „Cítím se dobře, ale bojím se jít dát. Přede mnou je propast.“

Všichni cítíme, že musíme do budoucnosti, kde nás čeká mnoho lásky. Ale je třeba projít i propastí a když ji překročíme, už není cesta zpátky. Bojíme se vše, co jsme dosud žili opustit a přejít a zažívat nekonečný pocit lásky.

Dala jsem člověku anděla a ten ho převedl přes propast. Člověk cítil hodně lásky z budoucnosti a přesto se bál k ní přiblížit. Říkal, že je toho na něho moc, že se toho bojí.

Ráno Bůh otevřel okno do nebe a zeptal se, jaké je mé největší přání. Odpověděla jsem: „Bože, dávej dobrý pozor na ty, kteří čtou tuto knihu, na jejich rodinu a kamarády, zaslouží si to. Opravdu je mám moc ráda!“ Život je jako oceán. Lze spatřit začátek, ale nikdy ne konec.

1) Nejdříve se učíme zbavit závislosti citové. To znamená, učíme se i když bychom se chtěli ozvat partnerovi, nemít ho nablízku, kdykoliv potřebujeme. Učíme se žít bez jeho pomoci
2) Pak se učíme zbavit závislosti materiální. Umět se o sebe postarat a nelpět na tom, že partner se musí finančně postarat o mě.
3) Když se toto naučíme, umíme být sami sebou a dokonce nám vztah na dálku vyhovuje. Už nemusíme mít partnera vedle sebe, stačí nám, že ho máme v srdci. A to je náš cíl mít partnera v srdci a ne v hlavě.

Jedna žena mi napsala: „Řekněte mi, zda ten můj přítel o tom vůbec přemýšlí, jestli to má v hlavě nebo je mu to fuk.“ Přišla mi informace: „Má ji v hlavě.“ Žena byla spokojená, ale ani si neuvědomila, že on ji bere ještě hlavou, rozumem a ne citem. Jsme spokojeni, když ten druhý o nás přemýšlí. Ale, když přemýšlí, myslí hlavně na sebe a na svoje potřeby a ne na potřeby moje. To nám ještě nedochází.

Jiná žena mi napsala: „Hrozně se mi po něm stýská, i když hlava se ptá, zda je možné mít vůbec takový vztah, je mladší a jede studovat na dva roky do Austrálie.“ Přemýšlí o tom, zda se má na tohoto muže vázat, zda ho má vlastnit a žít pro něj. Kdyby přemýšlela citem, nepřemýšlela by, ale jen cítila.

Pokud jsme ještě hodně materialističtí, bude pro nás sexuální stránka hrát velkou roli a budeme se chtít na někoho pověsit. Neumíme život žít vlastními prožitky a proto potřebujeme toho druhého, se kterým si budeme navozovat pocit štěstí a spokojenosti. Dokud nemáme své nitro v čistotě, stále potřebujeme okolo sebe společnost a jednotlivé osoby, protože ony nás vlastně učí. Čím více toho vím a čím čistější mám nitro, tím menší potřebu mám někde pobývat a stýkat se s ostatními. Už se nepotřebuji učit a tím mizí i potřeba mezilidských vztahů. Člověk se učí dostávat sám k sobě přes mezilidské vztahy. Vše musí nalézt v sobě. Hledá tak dlouho, dokud si neuvědomí, že je spokojený sám se sebou.

Jedna žena mi řekla: „Přece nemůžu být stále sama.“ Ona se ještě potřebuje učit nalézt svoji druhou polovinu uvnitř sebe a k tomu potřebuje partnera a proto si o něho říká a chce ho. Její duše se potřebuje ještě ze vztahu učit. Duše, která již ví, jak fungují mezilidské a partnerské vztahy, již netouží nalézt toho pravého. Již našla tu druhou pravou polovinu v sobě a proto se nikdy nebude cítit sama. Konečně nalezla pochopení sama v sobě. Už nepotřebuje, aby ji někdo chápal. Našla lásku k sobě a proto nepotřebuje, aby jí někdo dokazoval, že ji má rád. Je svobodná a může konat vše, co chce bez omezení. Už nechce být na nikom závislá. Nemá potřebu ani vlastnit a nechce být už ani vlastněná. Již to nejde se vrátit zpět ke starým vzorcům chování.

Share this post