Zdenka Blechová je úspěšná spisovatelka, která nyní vydává ve svém nakladatelství svoji autobiografii duchovní cesty. Tato kniha vás seznámí s tím, jak je možné dojít k poznání trpělivostí a pílí. Zdenka zde popisuje i to, jak se učila channeling a automatickou kresbu. I tato kniha, jako ostatní knihy Zdenky Blechové, je napsána poutavě a určitě ji přečtete jedním dechem. Kniha vás nejen poučí, osvětlí vám váš růst, ale dotkne se i vašeho srdce. Není co více dodávat, přečtěte si ji a posuďte sami.
Úvod
Když jsem začala chápat souvislosti mých jednotlivých životů, zeptala jsem se Vesmíru:
Šla by napsat kronika celého mého života?
Odpověď: Tak chtěj na sobě pracovat a poznání přijde samo. Tvá kronika života je jen zlomek všeho dění na světě a nedá se napsat jen slovy, ale co prožíváš a co se přihodí, to vše přičítej k tvému životu v dobách pro vás neznámých zde.
Jaká byla moje naivita, chtít zachytit vše, co jsem prožila. Jako malá jsem prohlásila: „Chci si udělat všechny vysoké školy.“ A tak studuji život, a tím procházím jeho vysokými školami.
Třeba v mém zlomku vědomostí naleznete i svůj život. Každý se něco učíme, ale podstata je stejná, dojít se vším bohatstvím, které naleznu na své cestě, k sobě domů, do svého srdce.
Klid v duši
Poselství z Vesmíru:
Občas pochybujeme o svých schopnostech, chce to více si důvěřovat a vědět, že ta cesta, po které kráčíte, je ta pravá, i když vás občas něco zaskočí. Vše, co se děje, je pouze v rámci učení, a ne proto, že by se vám nedařilo. Pokud toto pochopíte, budete si moci dopřát klidnějšího a veselejšího života, neboť pochopíte, že vše, co se nedaří, se nedaří ne proto, že to nezvládáte, ale proto, že vás čeká cesta, která není vždy pečlivě umetená, ale cesta tvrdší, abyste pochopili, co vše je zde k mání, a co je dobré si vybudovat svojí pílí. Leccos můžete dosáhnout, ale pozor na násilí, vše je dobré budovat klidnou a mírnou cestou.
Když naleznete klid v sobě, naleznete zároveň prázdnotu ve všem okolo sebe. A proto je vám jedno, s kým jste, co děláte, zda je hezké počasí či prší. Zde člověk už nelpí na tom, jak trávit svůj čas. Už se nebojí, že mu něco uteče. Vše prožil a ví, že vše je pomíjivé. Vše je pro něho stejné, protože jeho nitro je stálé. Dokud nejste ustálení v sobě, vadí vám výkyvy počasí i to, jak zrovna prožíváte čas.
Když přijdeme s maminkou do lesa, ona pronese: „Je tady málo borůvek,“ a stále se snaží hledat po lese lepší místa. Já naopak vidím všude stejně borůvek a připadá mi jich dost. A kdyby nebyly, a budu je chtít, budu je sbírat třeba po jedné, nebo se smířím s tím, že nejsou a bude mě těšit jen to, že jsem v lese. Člověk si už dokáže hledat na všem pozitiva, ale dokud je člověk nespokojený uvnitř sebe, vidí spíše negativa.
Vlaštovky
Sedím na balkóně a pozoruji vlaštovky, jak létají blízko mě a vzpomínám na své dětství. Najednou přijdou slzy, a jak pláču, cítím, jak se uvolňuje moje srdeční čakra. Pronesu: „Jak je tu najednou živo.“ Ano, už cítím a tudíž žiji, když necítím, nežiji. Vzpomněla jsem si na dětství, kdy se žilo rozumově, ve starých vzorcích chování z generace na generaci, a tudíž se nežilo. I když nám se mohlo zdát, že žijeme. Ale žili jsme lásku z rozumu, výměnný obchod. S láskou se kupčilo, já ti dám tohle a ty mně toto, nebo já ti pomůžu s tímto a ty mně s tímto. Vzájemná pomoc, ale nikdo nebyl samostatný, a tudíž si nemohl nakládat se svým životem, jak by chtěl.
V dětství jsem s rodiči bydlela u nádraží. Když jsem procházela starou nádražní budovou, ráda jsem pozorovala vlaštovčí hnízda. Také na telegrafních drátech jich bylo vidět spoustu. Měla jsem je ráda. Když mi bylo smutno a pozorovala jsem, jak se houfují, vždy mě napadlo: „Vy se máte, vy si můžete letět, kam chcete, vy máte svobodu.“ Toto jsem cítila ve svých 4 letech.
V roce 2012 jsem přikročila k další etapě výstavy svých Antických lázní. Byly vytvořeny místnosti bez oken a ponechán volný vstup pro větrání, aby prostor mohl schnout. O to větší překvapení, když jsem zjistila, že si vlaštovky staví hnízdo na konstrukci pro sádrokartonový strop. Měla jsem problém. Co budeme dělat. Hnízdo už bylo z větší části postavené a nechtěla jsem jim bourat jejich nový domov. Uvědomovala jsem si, co práce je stálo stéblo po stéblu vytvořit toto hnízdo. Když si člověk už váží své práce, váží si práce všech tvorů v přírodě a už nechce bourat, chce s nimi stavět. Za krátkou dobu už samička seděla na vajíčkách. Potřebovala klid a bylo fajn, že se v té době zrovna dělalo v druhé polovině prostor, takže samička měla čas mláďata vysedět. Ale stavební práce pokračovaly a já měla další problém. Brzy se začne zaklápět strop, stihne samička vyvést mláďata z hnízda? Ale co se nestalo? Stavební firma si vzala čtrnáct dní dovolenou.
Chodila jsem se denně dívat, jak se z vajíček vyklubala nejdříve holátka, pak dostávala peří a rostla. Jejich matka je pilně krmila a tak zakrátko už vlaštovičky seděly mimo hnízdo na konstrukci naskládané vedle sebe. Bylo to pro nás překvapení a tak jsme s úžasem pozorovali čtyři malé vlaštovky. Najednou se jedna rozhodla vyletět z hnízda. Odrazila se, a protože se ještě nedokázala trefit do dveřního otvoru, narazila na protější stěnu a spadla. Vzali jsme jemně vlaštovku do dlaní a snažili se jí dát zpátky mezi ostatní vlaštovky. Ona se však snažila opět uletět a spadla. Bylo nám úzko, nestalo se jí něco? Byl to krásný pocit, když najednou vzlétla. Vidět její první let. Hned ve vzduchu byli u ní její rodiče. A právě teď sedím na balkóně a pozoruji, jak už vylétly z hnízda všechny vlaštovky, a mně se splnil můj dětský sen. Jsem mezi nimi, létají ve stejné úrovni a já jsem najednou svobodná a volná. Jsem ve vzdušném prostoru, už mě nedrží tíha zemské přitažlivosti příčiny a následků, protože ve svobodě mizí karma. Je zajímavé, že je sobota a v pondělí, budou pokračovat práce na stavbě. Jak dokonale je vše v čase naplánováno, a to jen my nevěříme, že čas je relativní pojem.
Když pozoruji vlaštovky, které si oblíbily řetěz nad vchodem, dochází mi, že si zachovávají mezi sebou prostor. V hnízdě měly málo prostoru a krčily se jedna k druhé. Na římse už seděly jedna vedle druhé, ale jakmile vylétly z hnízda, už sedí každá samostatně, a tak to zůstane. Neříká vám to něco o životě? Chováme se také tak jako vlaštovky? Zachováváme si svůj prostor?
V bříšku máme málo místa. Když se narodíme, krčíme se k matce, ale když vylétneme, zachováváme si svůj prostor, nebo se stále vracíme do hnízda a krčíme se k matce? V přírodě už matka mláďata do hnízda nepustí, ponechá jim jejich samostatnost.
Dárky
Kamarádka chce mamince dát dárek. Přemýšlí nad soškou, která jí intuitivně padla do oka. Kdyby jí tato soška nezaujala, nepřemýšlela by o dárku pro maminku. Když člověk nalezne svoji duši a cítí srdcem, už nemůže dávat jen z rozumu. Vše, co by druhému dal z rozumu, by mu připadalo bezduché – bez duše. Ano, už nejde jen dát něco, protože máš zrovna narozeniny, srdce mi to nedovolí. A proto, když člověk cítí srdcem, dává, když to cítí. Třeba mimo narozeniny, protože teď mu něco padlo do oka, a on cítí, že toto by chtěl teď darovat.
Jakmile naleznete duši, už vám nepůjde někomu přát jenom proto, že má narozeniny. Když to nebudete cítit, nepůjde to. Stále vám v tom bude něco bránit. Jako když moje maminka do mě hučela od rána: „Popřej jí, zavolej jí. Oni si na to potrpí.“ Kdykoliv jsem během dne vzala telefon do ruky s nechutí, že se podvolím a udělám to, byl vybitý, přerušilo se spojení anebo jsem se nedovolala. Když to necítíte, všechny síly Vesmíru budou proti vašemu záměru. Naopak v tom co cítíte, všechny síly Vesmíru podpoří vaše přání.
Když cítíte srdcem, už vám budou připadat přání typu „Přeji ti hodně zdraví a štěstí“ a podobná bez duše, a tudíž vám nic nedají.
Kamarádka mě pozvala do kavárny na čokoládové fondue. Přišla načančaná a moc jí to slušelo. Ptám se: „Ty odněkud jdeš?“ „Ne, já mám dnes narozeniny.“ „A proč jsi mi to neřekla?“ „Neměla jsem potřebu ti to říkat, jen jsem si dnešní den chtěla užít s lidmi, které mám ráda.“ Byla to informace, která mě pohladila po duši. Neměla jsem potřebu jí hned přát, připadalo by mi to umělé. Ani pocit viny, že jsem zapomněla a nic pro ni nemám. Jen jsme se vzájemně radovaly ze společné chvíle, která pro nás byla více než dárek. Když jsme se loučily, říkám jí: „Hezky si užij dnešní den, mám tě ráda.“ To, co jsme si vzájemně řekly, bylo více než slavit narozeniny a dávat si dárky. Naše srdce byla spojená a naše duše to cítily. A to pro nás bylo více než oslava.
Velikost člověka
Všichni chceme být velcí pro druhé jen proto, abychom objevili svojí vlastní velikost.
Duše prochází třemi vývojovými fázemi ve všech svých životech. V první fázi svého vývoje duše zapomněla na svoji duchovní podstatu, zabývá se jen materiálními věcmi, ve druhém stádiu se duše již začíná zajímat o duchovní podstatu a už si rozpomíná na svoji původní podstatu bytosti. A ve třetím stádiu duše dostává dle svých zásluh z minulých životů od Vesmíru dar, který nesmí zneužít, ale má ho využít pro ostatní.
Čím je člověk menší uvnitř, čím větší strach má v sobě, tím větší chce být navenek, aby se zbavil své nejistoty. Proto někdo na začátku své cesty chce léčit, někdo pomáhat druhým, jiný chce dávat lásku. To vše jsou atributy, které trápí dotyčného, a proto se vydává na cestu k sobě. Aby uměl vyléčit sebe, uměl pomoci sobě, nebál se samoty a našel lásku k sobě. Na cestu se také vydáváme, abychom našli partnera, anebo abychom si lépe porozuměli se současným partnerem. Většinou vás cesta k sobě vyléčí z vašich iluzí. Například žena sice nalezne partnera, ale osudového, který jí lekcemi, vrátí srdce. Pochopí, že tudy cesta nevede k partnerovi, ale k sobě.
Člověk na začátku své životní cesty ještě není stabilní a zkouší vše možné, aby si uvědomil, v které oblasti se cítí dobře. Ať už je to v životě, kdy zkoumáme, zda je pro nás důležitější porozumění či sex, láska nebo peníze, zábava či práce, společnost nebo samota, tak v duchovní oblasti, zda je to numerologie, automatická kresba, channeling, astrologie atd. Je dobré rozvíjet vše, aby si každý našel to, co mu nejvíce sedí. Většinou lidé říkají, mě baví vše, ale nevím, co mám dělat. Je dobré se obohatit znalostmi ve všem, aby člověk získal všeobecný přehled, a pak najednou už ví, co je jeho cesta. Jen to chce vydržet.
Na počátku má člověk radost z každého poznatku, na který si přijde, a jak se mu začíná ukazovat cesta, cítí zázraky, o které se chce s druhými podělit. Chce vyrůst: „Podívejte se, co jsem objevil. Už vím.“ Ale aby člověk skutečně věděl, musí se snažit o trpělivost a píli. I já jsem na své cestě byla netrpělivá a chtěla jsem se o každý poznatek s každým dělit. Dokonce jsem nebyla schopná respektovat názor druhých a vnucovala jim svoji pravdu. Pravda jako taková neexistuje. Vždy je ovlivněna tím, kdo pro koho, za jakým účelem a proč. Je pak těžké přistoupit na pravdu druhého. Já totiž cítím toto a ty mi vnucuješ úplně něco jiného.
Proto lidé v minulosti vedli válku skrze víru. Když něčemu věříte, jste o tom přesvědčeni a nemůžete přistoupit na něco jiného, dokud vás život nenavede zkušenostmi jinam. Proto není dobré nikoho o ničem přesvědčovat. Stačí vždy říci: „Toto je můj názor, za kterým si stojím a respektuji tvůj názor.“ Není třeba se přít. Pokud se toto naučíme, nemusí vznikat boje. Jenže toto dokáže jen člověk, který už ví, a tudíž dozrál v nitru, a už se nepotřebuje s nikým o nic přít. On už se našel a ví, že každý se musí najít. Když se každý najde, dokáže každý dělat to, co cítí, nebude mít pocit viny, nebude chtít vynikat a bude si své prožitky nechávat pro sebe.
Jenže na začátku málo víme a potřebujeme, aby druzí také věděli, a proto se snažíme jim předkládat své pravdy. A proč jim potřebujeme předkládat své pravdy? Abychom na ně nebyli sami. Ještě je tam strach. Na začátku své cesty jsem měla radost z malých poznatků a všude jsem s každým zapřádala rozhovor v rámci duchovních věcí. Když jsem opět přesvědčovala jednu ženu, najednou slyším hlas, který mi říká: „Ty nejsi kompetentní k tomu, abys někoho poučovala.“ Dodnes si pamatuji tuto energetickou ránu, která pronikla do mého srdce. To Vesmír mě na začátku mé cesty poučoval, abych nedávala na odiv své ego, abych se učila pokoře a skromnosti a nechtěla za každou cenu druhým dávat najevo svou velikost. Bylo i období, kdy mě Vesmír stále upozorňoval na moji pýchu a učil mě lekcemi se jí zbavovat.
Pyšný člověk nechce jít do konfliktu s druhými, raději odejde. Chce mít jen svoji pravdu a nechce s druhými spolupracovat a hledat východisko. Je tam ještě strach.
Čím více na sobě člověk pracuje, a čím více informací získává, tím více ví, co ho to stálo úsilí a váží si svých vědomostí. Už nepotřebuje druhým ukazovat, jak je velký. On totiž už skutečně velký je, ale uvnitř. Ale na pohled vypadá malý, skromný, tichý, klidný. A tam je největší síla. Protože když dojde ke konfliktu, tichý a klidný člověk si dokáže lépe ubránit své hranice, protože on svojí sílou neplýtvá, ale má ji v klidném stavu uvnitř sebe. Naopak člověk, který neustále druhým dokazuje svou velikost, plýtvá energií svým dokazováním a přesvědčováním, a když dojde ke konfliktu, buď jde do útoku, třeba i vyhrožuje, ale nedotáhne věci do konce. Stále více ho řešení ochromuje, jeho síla se vytrácí, až to vzdá.
A proto všeho, co získáme svojí pílí a trpělivostí, si vážíme a neplýtváme tím. Víme, co nás to stálo. A to se týká našich znalostí, informací, materiálních statků, zdraví tak i peněz. Líbí se mi pořad „Den D“. Začínající podnikatelé předvádějí zkušeným manažerům své projekty a snaží se je zaujmout natolik, aby od nich získali na svůj projekt peníze. V pořadu je vidět, jak manažeři si zjistí o projektu více informací než člověk, který chce získat od nich peníze. Manažeři už vědí, jak se peníze vydělávají, a tak nic nepodceňují. Začínající podnikatelé žijí ještě v iluzích a myslí si, že jim to spadne samo do klína. A proto i začínající podnikatel si musí projít tvrdou průpravou, aby pochopil, o čem to vše vlastně je.
Vše je jen energie, se kterou když se naučíme zacházet, už s ní nehazardujeme. Jsme vděčni za vše, co máme, a žijeme v míru a klidu sami se sebou. Každý člověk na začátku své cesty touží po klidu a míru v duši. Nejvíce ho štve to, s čím neumí zacházet.
I moje cesta začala tím, že jsem prohlásila: „K čemu jsou mi peníze, když nemůžu žít podle svých představ.“ Po patnácti letech jsem došla k názoru: „Peníze potřebuji k tomu, abych si mohla žít podle svých představ.“ Než jsem si začala vážit své práce a nabytých finančních prostředků, trvalo to patnáct let. Pamatuji si své výčitky a pocity viny, když moje maminka prohlásila: „Hanka (moje sestra) potřebuje peníze a Zděnka si klidně kupuje sochy.“ Tehdy jsem ještě měla zakódováno, že musím vydělávat peníze, aby se všichni okolo mě měli dobře. Dokonce jsem byla pyšná na channelingové sdělení: „O všechny duše okolo tebe je postaráno.“ Tehdy jsem ještě nechápala, že je o ně postaráno proto, že se o ně starám já. Myslela jsem, že mi Vesmír sděluje, že se o ně nemusí bát. Ale byl to můj strach o ně. Vidíte, jak se dá channelingové sdělení vyložit různě? Dle toho, jak jsem zralá ve svém poznání, natolik umím číst mezi řádky.
****
I na začátku mé cesty byl můj strach. Otevřela jsem Rychlé občerstvení, kde jsem zaměstnávala čtrnáct lidí, kteří kradli, nájem vysoký, výpovědní lhůta půl roku, tržby malé a na vše jsem byla sama. Dovedete si asi představit, v jakém stavu jsem se nacházela. Více si o mých počátcích z podnikání můžete přečíst v mé knize „Jsem zaměstnancem Vesmíru“. V té době jsem začala toužit po klidu a míru v duši. Nic jiného mě nezajímalo, protože jsem byla vystresovaná z problémů v podnikání. Byla jsem na tom tak špatně, že nervy pracovaly na plné obrátky a já jsem raději vyhledala psychologa. Ten mi dal kazetu „Pozitivní myšlení“ s tím, že když si ji budu denně pouštět, že mi pomůže. Zaplať Pánbůh, že Vesmír už tehdy vedl mé kroky ke změně myšlení usilovnou prací a ne náhražkou prášků. Každý se dostáváme do psychického vypětí, ale někdo zůstane na prášcích celý život, protože je to jednodušší a jiný hledá z toho cestu ven.
Upnula jsem se k této pomoci a denně poslouchala meditaci s hudbou. Měla jsem celý den sluchátka na uších a pracovala při této kazetě od rána do večera. Začala jsem se zklidňovat a cítit lépe. To nastartovalo můj příchod na duchovní cestu. Vždy je to nějaký impulz, ale aby mohl fungovat, musíte věřit a pracovat na tom. Proto i já dnes vydávám meditační CD, která ovlivňují naši mysl změnou myšlení při pravidelném poslouchání. Ukázky ze všech CD naleznete ZDE.
*****
Po jedné přednášce na festivalu za mnou přijde pán a říká mi: „My se známe a musím říci, že jste se hodně zlepšila. Ale měla byste udělat rituál ….“ Nechtěla jsem s ním o tom polemizovat, a tak jsem jen mlčky odešla. Necítila jsem se však dobře, jeho řeč mi nebyla příjemná. Už si nepotrpím na to, aby mi někdo říkal, že jsem lepší, a aby mi někdo nakazoval, co mám dělat. Pán se ke konci dne na festivalu zastavil u mého stolku a říká: „A nezapomeňte na ten rituál.“ A to už jsem toho měla dost a proto mu říkám: „Já si udělám, co budu chtít. Je to moje věc.“ Řekla jsem to dost rázně, že jsem najednou viděla, že se pán zmenšil a v tichu odešel. Jen jsme si vyměnili role. Když vám někdo zasahuje do vaší osobnosti a vy si to necháte líbit, ten druhý roste a dovoluje si stále více. Když si uděláte hranice, ten druhý se zmenší a jen klid. Už si nedovolí. Každý si dovolí jen tolik, kolik mu dovolíte vy.
Když odpustím sama sobě, uzdravuji sebe a i okolí.
Na začátku vaší duchovní cesty se učíte sblížit se svojí duší, a proto se vám začínají dít zvláštní věci a vy si stále více uvědomujete svoji propojenost se vším okolo sebe. Začínáte si více všímat přírody, různých znamení, která vás vedou a dávají vám směr. Máte radost, protože si začínáte uvědomovat svoji intuici a i vaše duše se raduje, protože se na vás těší. Vy jste se totiž vydali na cestu domů, do svého srdce. Jakmile se naučíte cítit srdcem, čeká vás cesta do reality. Druhá fáze cesty spočívá v tom, naučit se odpovědnosti k sobě a tím i k ostatním. Jak jsme se v první fázi naší cesty cítili opití láskou, tak se v druhé fázi cesty můžeme cítit unaveni neustálým řešením situací, které přichází do života a my už nemáme pomalu sílu je řešit. Kdy už tomu bude konec? Cožpak nebude nikdy klid? Ale i tato fáze je důležitá právě proto, aby člověk nalezl klid. Časem otupíte a budete situace přijímat s pokorou a trpělivě je řešit. A právě v této době už nalézáte vnitřní klid, se kterým jde ruku v ruce vaše životní síla. A když máte klid a sílu, cítíte se neohroženi, spokojeni sami se sebou, zbavili jste se totiž strachu. A právě strach byl to, co vám bránilo prožívat život naplno bez omezení. Teď strach přestal existovat a vy máte otevřené dveře všude, kam vám je libo jít. Andělé jsou s vámi a podpoří vás v každé situaci. Už totiž nejste malými dětmi, už jste se stali dospělými.
Každý máme své učení jinde. Každý chceme být na začátku naší cesty láskyplný, hodný, milující vůči všem. A to jen proto, že neumíme být láskyplní, hodní a milující vůči sobě. I já jsem hledala lásku u druhých tím, že jsem si ji u nich vlastně kupovala svojí pomocí a penězi. A proto jsem si tahala do svého života lidi, kteří uměli jen využívat a neuměli pomoci. A právě tato cesta k penězům mi otevřela oči vůči mým přátelům. Není to hezké prozření, ale aby se člověk začal mít rád tam, kde má největší iluze, musí prozřít. Spadnou vzdušné zámky a není oč usilovat. Sice to bolí, ale pomáhá. Je zajímavé, když se v životě cítíme dobře, naše duše se cítí špatně, protože věnujeme pozornost druhým a ne jí. Když naopak přijde nějaký náraz, životní situace, která nás zraní, naše duše se raduje, konečně mě začne hledat. Konečně mě uslyší a bude mi blíž. Vaše druhé já strádá, pokud raději nasloucháte druhým a snažíte se získat jejich lásku.
A tak na začátku naší cesty jsme na pohled láskyplní k druhým, ale zároveň falešní. Nechceme si je rozházet, nemáme na to ještě sílu, být k nim upřímní. O to více jsme tvrdí k sobě, protože nemáme hranice a vše si necháme líbit. Na konci cesty, vypadáme tvrdší na pohled, protože už umíme dávat hranice, ale dokážeme být upřímní, citlivější a laskavější k sobě.
Každý říká: „Já bych se chtěl mít jako vy.“ Nevěřte tomu, jeden astrolog mi řekl: „Víš, to co ti druzí musí dělat za normálních podmínek, ty musíš vykonávat ve čtyřiceti stupňových vedrech.“ Asi víte, jak to myslím. Ale jsem za svoji cestu ráda a ničeho nelituji. Vše mi pomohlo ke sblížení se vším.
Na konci vaší cesty po Zemi a vy to víte, protože to cítíte, se vám začne rozpadat fyzické tělo. Ještě před tím mi přišla informace, že budu ve všem a všechno ve mně. Ale opravdu jsem pak cítila, že jsem obsažena v celé přírodě, a že mě bolí zásah do ní stejně jako jí. Plakala jsem nad stromy, které lidé vyřezali, nad nečistotou vody, kde do ní lidé vhodili lahve. Zrovna tak znám všechny příběhy lidí, kteří ke mně chodili do poradny, protože jsem je všechny prožila. Opravdu jsem byla ve všem.
Pak přišlo období, kdy jsem si ještě dočisťovala vztahy z minulých životů. Musela jsem se sejít se všemi lidmi, se kterými jsem neměla dořešené vztahy. Čím více jsem si zpracovávala karmu, tím více mi docházelo, v čem jsem žila, co jsem žila a proč jsem to žila. Došlo mi, že jsem neustále žila v bídě svojí vinou, když jsem se snažila dávat druhým a na sebe zapomínala. Došlo mi, že jsem mnohdy skončila na popravišti, protože jsem se snažila zachraňovat druhé a potopila sebe. Bylo mi ze mě špatně, tak málo jsem si vážila sama sebe i svého těla, které tím chřadlo, a onemocněla jsem. V některých životech jsem skončila jako mrzák. Většinou mrzákem je člověk, který se má skrze tuto roli naučit více si vážit sám sebe a mít rád své tělo. Aby pochopil, jak se mu bez zdraví těžko žije.
Moje mysl se čistila a dozrávala v pochopení. Toto už nemusím žít, vždyť můžu žít spokojeně, v blahobytu, když začnu dbát o sebe a dávat sobě. Čím více sílilo toto mé přesvědčení, tím více jsem se potýkala se zdravotními problémy. Musela jsem na svém těle vyčistit všechny bolesti, které byly způsobeny skrze pomoc druhým. Moje tělo se uzdravovalo, protože se uzdravovala moje mysl. V poslední fázi mého čištění přišly velké bolesti snad na všech místech na mém těle. Věděla jsem, že musím nechat tyto bolesti, horečku a jiné neduhy působit, aby se mohlo energetické tělo (moje myšlení) spojit s fyzickým tělem (realita). Když k tomu docházelo, přišla mi informace z Vesmíru, že se mi rozpadá fyzické tělo. Vesmír totiž říká: Teprve, když jste mrtví pro ostatní, jste živí pro Vesmír. Pochopila jsem, až mi došla tato informace: „Když se ti rozpadne fyzické tělo, už nemůžeš pomáhat druhým. Už totiž nejsi.“ Ano, vy sice stále žijete na Zemi, ale už jinak. Už tu jste jen jako Světlo, vaše tělo zmizelo. Ostatní vás vnímají ve vaší fyzické formě (jste tu stále jako tělo z masa a kostí) jen jako Světlo a už od vás nežádají pomoc. Naopak vy, protože cítíte, víte, kdy je zapotřebí komu a kdy pomoci. Už jen svítíte a uzdravujete. Když někomu pomůžete, je to ze srdce a protože nemáte fyzické tělo, nemůžete si tvořit karmické vazby, tudíž nikoho na sebe fyzicky vázat, netvoříte si karmu. Můžete se vymanit z koloběhu života – rození a smrti. Vaše duše se stává věčnou.
Pokud člověk už není závislý na nikom a na ničem, odchází ve světelném těle. Už je jen Světlem a nemusí se znovu rodit do fyzického těla, které je nástrojem učení a tudíž i utrpení. Pokud je člověk na něčem závislý, odchází ve fyzickém těle a znovu se rodí za účelem zdokonalování a přechodu do světla.
Stádia vývoje
Člověk, aby se mohl navrátit k přírodě a uznávat přírodní zákony, musí ke konci své vývojové fáze projít třemi stádii vývoje.
Odpoutání
Seděla jsem u rybníka a pozorovala lidi okolo sebe. Viděla jsem zamilovaný pár, ale zároveň spoutanost láskou. Manželský pár po létech vztahu jak leží vedle sebe na dece, jak se oba zvednou a jdou si zaplavat. V tom jejich pes vběhne na deku a muž se rozkřičí na psa. Jeho vnitřní agrese potřebuje ven. Není spokojený s tím, co žije a tak si vylévá vztek na psa. Dá mu přes zadek a stále si vynucuje, aby pes k němu přišel. Ten se však bojí a zůstává opodál. Muž se stále domáhá svých práv a chudák pes se svěšeným ocasem neví, co má dělat. Žena si máchá nohy ve vodě a mlčí. Je naučená mlčet, protože nechce podněcovat ještě více mužovu agresivitu. K rybníku přijde žena s mužem. Žena koketuje s mužem a ten je nažhavený na sex. Hladí ji po zadku a stále má tendenci ji osahávat. Žena si to nechává líbit, je jí příjemný zájem muže. Vidím jiné lidi, jak spolu jí a žena se podbízí. Vidím děti a vím, do čeho rostou, třeba budou prožívat i tyto příběhy, které vidím. Záleží na tom, co se učíme, ale každopádně je to škola života. Ale ať pozoruji kohokoliv, v každém člověku nebo vztahu se vidím. Vše znám, vše jsem také žila a už bych to žít nechtěla. Najednou je mi smutno a začínají mi téct slzy. Už nemůžu zpátky, protože toto už nechci a dál jít je těžké. Cítím se jako v bublině, kdy vše pozoruji a nemůžu k ostatním a oni ke mně. Už znám začátky i konce příběhů. Najednou mi přichází z Vesmíru informace: Odpoutáváš se!
V prvním stádiu dochází k odpoutání od toho, co člověk žil. Už zná všechny cesty. Ví, kam vedou, a už se nepotřebuje učit prostřednictvím vztahů novým lekcím. Odpoutávání není jednoduché, člověk pozoruje ostatní, uvědomuje si, co žijí a už ví, že by to žít nechtěl. Už ho to nepouští do těchto vztahů, a tak vše okolo sebe jen pozoruje. Ani se mu tam už nechce, ale přesto svázanost s minulostí se ještě mísí s pocity nostalgie a opuštěnosti. Člověk ví, že se musí odpoutat, postupně opouštět, že cesta vede dál, a tudíž je třeba se zbavit zbytečností. Když se poznáme prostřednictvím vztahů, můžeme jít dál. Tato cesta je hodně o smutku.
Odpojení
V druhém stádiu se člověk učí odpojit a to znamená, že si přestává tvořit karmu s druhými. Každá pomoc jeden druhému a každé provinění jeden vůči druhému, způsobuje karmu, kdy se oba aktéři musí znovu sejít k nápravě. V této době si člověk řeší všechny vztahy z minulosti, aby mohl jít s čistým štítem dál. Musí se uzavřít všechna učení a vyrovnat účty s každým člověkem. Také to není jednoduché a stojí to mnohdy mnoho sil. Když se naučíme odpovědnosti vůči sobě, což se děje většinou po stránce finanční a materiální, můžeme jít dál. Tato cesta je o síle a odpovědnosti. Je to cesta na ostří nože. Stačí chvilka nepozornosti a jsem zpět v koloběhu umírání a zrození.
Odhmotnění
Ve třetím stádiu dochází u člověka k odhmotnění. Je to stav, kdy se člověk cítí zaneprázdněn myšlenkami, které mu stále říkají, co má dělat a co už dělat nemá. Člověk už nemá jinou volbu, než se rozloučit se vším a musí jít vzhůru. Aby mohl stoupat vzhůru, musí se zbavit zatěžkávajících břemen a to dosti razantním způsobem. Už si nebere v této době servítky a mluví tak, jak je mu blízké v jeho cítění. Už nelze jednat ve prospěch druhých, už musí jednat ve prospěch svůj, protože ví, že je na vrcholu a v případě, že by se nechal stáhnout druhými dolů, bude muset celý výstup absolvovat znovu.
Když jsem procházela třetím stádiem, přišla mi z tarotu informace: „Bojíš se přijmout královskou korunu." Nechápala jsem a dva dny jsem se zaobírala touto myšlenkou. Co to znamená? Pomohl mi přítel, když mi řekl: „Královská koruna je o zodpovědnosti.“ Začala jsem tedy přemýšlet o odpovědnosti. Vždyť už jsem odpovědná. Vždyť už se snažím řešit každou maličkost, tak kde je problém? Pomohl mi můj učitel – maminka. Celý život mi vadilo, že jednou řekne toto a udělá něco jiného, někoho pomlouvá a zase druhý den se k němu chová mile. Ta faleš mi lezla na nervy. Ale uvědomila jsem si, že i já mám stejný problém. Také se k mami chovám každou chvíli jinak. Takže to, co vidím na ní, dělám i já ještě ve vztahu k ní. Byl to pro mě jediný člověk, ještě blízký mému srdci. Všechny jsem už pustila, ale u mami jsem měla problém. A tak jsem se k ní chovala také náladově. Snažila jsem se stále o její blízkost, ale její blízkost mi unikala jejím myšlením. Tam jsme obě narazily. Mami chtěla, abych jí chápala v jejím starém myšlení a já zase chtěla, aby ho opustila. Například si stěžovala: „On vidí, že prší a to prádlo nedá pod střechu. Vidí, že se s tím tahám a nepomůže mi.“ „Mami v dnešní době je každý ponořený do sebe a nevnímá druhého, dokud si o pomoc neřekne. Musíš si říci.“ „Ne, to dělat nebudu, přece to musí vidět.“ Mladí lidé opravdu vnímají jen sebe. V šatně na bazénu si všímám, jak mladá děvčata nevnímají nic, jen sebe. Na lavičku si klidně dá ručník na můj, když se češu, klidně si stoupne přede mě a češe se, neuvolní část lavičky pro druhé atd. Ony opravdu vnímají jen sebe. Nezlobím se na ně, protože vím, kdybych je požádala, že to půjde. A také vím, že kdybych se zachovala jako ony, budou to brát úplně normálně a nebude jim to vadit. Berou to už jako samozřejmost.
Situace s maminkou se neustále opakovaly a já se stále snažila o porozumění, ale mami mě vždy uzemnila: „Nechápeš mě, nerozumíš mi.“ Takže v realitě, protože v druhém vidíme sebe, já jsem nenacházela porozumění v sobě a mami nechápala sebe a nerozuměla si. Například dala známému buchty a druhý den říkala: „Já ho tady nemůžu krmit. Já mám jen důchod. Proč tak šetří, nekouká na sebe?“ Bylo zbytečné jí vysvětlovat, že má dát buchty jen, když chce a když nechce, že nemá dávat nic (tomu nerozuměla) a dalším větším problémem by bylo, kdybych jí řekla, že to co vidí na něm, dělá sama sobě. Šetří na sobě a nedopřeje si. Jednou jsem to zkusila a to bylo křiku: „Já si dopřeju, já mám všechno.“ Ona nevidí, co vše by si mohla dopřát, žije skromně, a tudíž jí připadá, že má vše, protože ještě na sebe nekouká. Vždy říkala: „Vám dám všechno (měla na mysli mě a mojí sestru), ale cizí krmit nebudu.“ „Mami, je zapotřebí všechny brát stejně. Já nerozlišuji, buď chci dát, anebo nedám a nesoudím, kdo je cizí a kdo rodina. Rodina jsme všichni.“ Vidím, když na čajovnu přijdou děti se školou, jak jedno dítě říká druhému: „Kdybys něco chtěl, tak řekni.“ Nebo: „Kolik máš, já mám tolik, tak to nám stačí.“ Oni už nerozlišují, oni si už vzájemně pomáhají srdcem a neočekávají vracení nebo protislužbu. To starší generace ještě neumí, a tak se musí naučit nejdříve dávat jen, když chci a koukat na sebe. Teprve, když se toto naučí, přijde spontánně dávání a přijímání.
Tohle mami nechápe a tak stále na sebe narážíme. Vadilo mi, že se mami o sebe nechce starat a chtěla by se starat jen o nás. Ale proč mi to vadilo? Protože jsem se také nestarala o sebe a chtěla jsem se starat o mami. Na dceři mi vadilo, že se na ni nemůžu spolehnout. Proč? Protože jsem se bála spolehnout na sebe. Když se naučím spoléhat na sebe, nebudu je potřebovat a budu se muset vzdálit energeticky. A tak jsem uměle prodlužovala tuto energetickou smrt nás všech. Byl to ještě, i když jsem to už chápala logicky i citově, ještě stále můj strach někde dole uvnitř se jich pustit a žít jen pro sebe. Bála jsem se převzít vlastně odpovědnost za svůj život, vzít si tu korunu a vládnout svému životu jako v přírodě ostatní tvorové.
To, co se odehrává ve vztahu k druhým, se odehrává i na více úrovních jinde. Když jsem se bála převzít odpovědnost za svůj život, věděla jsem, že potřebuji být vitální na stará kolena a tudíž o sebe lépe pečovat, ale dařilo se mi to nárazově. Začala jsem běhat a zdravě jít, pak přišla opět situace, která mě připravila o energii, a já přestala běhat a začala jít nezdravě. Jakmile jsem si udělala pořádat v citech k sobě, a tím i k druhým, začalo se mi dařit dávat každý den do svého života pohyb a zdravě jíst. Vše je v naší mysli, a pokud není klidná mysl, není ani vůle v klidu si naplňovat svůj životní cíl.
Je to těžké, ale cesta ve třetím stádiu vede právě přes vzdálení se citu s přírodou a tedy i s mami. To pouto se stále více trhá a je to bolestné, ale očišťující. Když jsem procházela propastí Macocha, uvědomila jsem si na dně propasti, že se tam člověk dostane skrze pochopení pro druhé, a aby mohl opět nahoru k přírodě, musí stoupat vzhůru a sám, musí se zbavit všech omezení, které ho tíží. Když jsem šla z Macochy cestou v lese, došla jsem k odpočívadlu a na stole ležela taška. Podívala jsem se do té tašky, a byl v ní zápisník, do kterého poutníci psali své poznatky.
Měla jsem potřebu jen napsat: „Děkuji přírodě za vše.“ Ano, když člověk pochopí přírodní zákony a začne žít přírodně, může se odpoutat, odpojit a odhmotnit. Přírodní zákony jsou o pomoci sobě, o odpovědnosti za svůj život, o boji o přežití. Nikdo se v přírodě žádného živočicha nezastane, nikdo tam nikomu nepomáhá. Každý si musí pomoci sám, a přesto zvířata žijí v symbióze. Tato třetí cesta je o bolesti srdce, člověk už je blízko svého pravého domova, vesmírné rodiny. Člověk uzdravuje svoji mysl a dochází k přestavbě fyzického těla, a tím i k jeho uzdravení. Člověk už přestává hledat pomoc v druhých a doktorech, už ho to ani nenapadne.
******************
V prvním stádiu má ještě různé fyzické projevy, nemoci, které ho mnohdy nutí ke změně osobnosti.
V druhém stádiu se vše odehrává přes pravou část těla, rozum, kdy se učíme odpovědnosti. V té době se také může řešit vztah s otcem. V této době může přijít i osudový partner, který mě vrací k srdci, abych se ve třetím stádiu mohla sejít s duchovním partnerem. Osudový partner má vždy mnoho společného s mým otcem. Osudový partner mě vrací pevnýma nohama na zem, abych přestala snít a začala žít realitu.
Ve třetím stádiu se všechny bolesti odehrávají v levé polovině těla, která je spojená s naším srdcem a tudíž i matkou.
********************
Stále více slyším u úst lidí: „Musím se změnit.“ Ano, doba, která přichází, bude stále více tlačit na všechny ve změně myšlení.
Stále více jsme pod dohledem Vesmíru a Vesmír nás osvobozuje, ale jak už jsem napsala, cesta není jednoduchá. A tak třeba přijde paní a říká mi: „Manžel chce, abych se s ním přestěhovala do Rakouska za prací, ale já cítím, že jsem tady doma. Nevím, co mám dělat.“ Ona sice cítí, že chce být tady, ale zároveň se bojí, že přijde o manžela. Tak i takovéto situace nás vedou ke svobodě. Paní si musí ujasnit, co chce, zda věřit sobě a tam bude stále pod ochranou Vesmíru, nebo uvěří partnerovi, ale tam jí Vesmír chránit nemůže: Věříš jemu, tak ať tě ochrání on. Jakmile přijdeme o svoji sebedůvěru, protože přestaneme věřit sobě a začneme věřit druhému, vede naše cesta dolů do propasti, abychom se prostřednictvím vlastní síly zase mohli dostat zpět.
Vývoj mého automatického písma
K poznání docházíme svojí zásluhou a svojí pílí a ne zázrakem!
Dne 23. října 1997 jsem v Českých Budějovicích navštívila ples s názvem „Magická noc.“ A když magická noc, tak se vším všudy. K dostání byly amulety, různé přívěšky a byli zde i kartáři, kteří předpovídali budoucnost. Byla jsem zvědavá a postavila se do fronty na výklad. Když na mě přišla řada s otázkou: „Co chcete vědět?. Odvětila jsem: „Ani nevím.“ Pan Vurm se podíval do karet a říká: „Nyní nastupujete na novou životní cestu, ze které není návratu. To, co jste si dosud budovala, byly jen vzdušné zámky, je třeba kráčet dál. Pokud byste se chtěla vrátit zpět, mohlo by to uškodit vám i vašim blízkým.“ Ta informace byla tak silná, že si ji pamatuji dodnes.
Podmínkou účasti na plese byl magický šat. V půjčovně oděvů jsem si zapůjčila šat, v kterém jsem se cítila velice dobře. Byly to modré šaty a k nim náležel plášť. Připadala jsem si jako Panenka Marie na vyobrazeních. To jsem ještě v té době neměla tušení, že jsem jí zasvěcená, že nade mnou bdí, že mám základní modrou auru, že jsem se narodila v místě jejího zjevení, že jí postavím kapličku, že budu bydlet v blízkosti Sloupu Panny Marie, že ji budu mít ve štítě domu, že vytvořím vykládací karty s jejími vypodobněními.
Po patnácti letech sedím u snídaně s panem Štěpánem Rakem a povídáme si o svých životech. Nacházíme určité spojitosti mezi našimi životy, a protože naším povídáním si čistíme svoji minulost, najednou ve stejném okamžiku mi pan Rak dává své CD a já jemu mnou vytvořené Karty zdraví. Došlo k tomu spontánně ve stejném okamžiku, aniž bychom se domluvili. Pan Rak se zabývá astrologií, a proto říká: „Musím se podívat do hvězd, co to pro nás znamená.“
Já vím, co to pro nás znamená, a proto jsem ráda za tento okamžik, kdy se dorovnává i naše karma. Pan Rak se zmínil, že se má setkat s panem Vurmem. Požádala jsem ho o předání mých „Karet Panny Marie aneb učíme se cítit srdcem“ panu Vurmovi. Od doby, kdy mi pan Vurm předpověděl novou cestu, jsem ho neviděla, a nyní jsem měla příležitost mu poděkovat. Vždy rádi vzpomínáte na osoby, které stály na začátku vaší cesty.
Je zajímavé, jak se vše časem dokončuje. Pan Vurm mně předal první informaci a já končím předáním svých karet jemu.
* * *
Jakmile se vydáte na svoji cestu za poznáním, již se nelze vrátit. Musíte směřovat dál. Stále více vás pohlcuje touha po poznání. Nebojte se, neuškodí vám to, ale pomůže.
Vždy, když máte postoupit dále ve svém vývoji, potkáte nějakého člověka, nebo vám přijde nějaká informace, která ve vás jakoby spustí vaši touhu po poznání.
Znala jsem se s jedním pánem, který již byl v důchodovém věku. Když přišel na návštěvu, povídali jsme si o všem možném, ale nikdy ne o Vesmíru. Až jednou, ve věku mých čtyřiceti let přišel, a začal mi povídat o svých minulých životech, o Vesmíru, o tom, že za čtyři roky budu vypadat lépe než teď, že mě čeká jiná cesta atd. Tehdy jsem si pomyslela: „Co se mu stalo, vždyť byl doteď normální a najednou se zbláznil?“ V té době jsem se o nic nezajímala, nebyla jsem žádné víry, žila jsem pouze materiálně a ničemu takovému jsem nevěřila.
* * *
Však červíček poznání ve mně začal hlodat, a proto jsem zašla na svoji první přednášku o ezoterice. Na přednášce jsme se všichni chytili za ruce a já jsem poprvé pocítila energii ve svých prstech. Začala jsem číst knihy a cítila z nich pohodu, která mě inspirovala k vyhledávání esoterického učení.
Na jedné výstavě jsem si zakoupila knihu, ve které jsem objevila návod na automatické písmo. Hned večer jsem zkusila dle návodu v knize položit ruku s tužkou volně na papír a psát. Prosila jsem svého zesnulého přítele o zprávu. Ruka se sama rozběhla po papíře, začala čmárat klikyháky a já ji nemohla zadržet. Přitom jsem cítila vnitřní napětí, které chtělo ven, a já začala nahlas plakat. Byl to pro mě divný zážitek, ze kterého jsem dostala strach, a proto jsem začala své kresby pálit. Nad poslední jsem se zarazila a řekla jsem si, že ji ukáži druhý den paní, která mi knihu prodala.
Vrátila jsem se tedy druhý den na výstavu a ukázala prodávající svůj výtvor. Podívala se na něj a pronesla: „To jsou typické počátky automatického písma, vydržte a do půl roku začnete psát.“ Pak mně dala kontakt na paní, která se zabývá rozborem písma. Když jsem ji vyhledala, sdělila mi: „Začnete psát do čtrnácti dnů, ale nikdy toho nesmíte zneužít. Jakmile by se tak stalo, já budu první, která bude, přede vámi stát.“ Říkala jsem si: „Kam to jdu, co se děje?“ Měla jsem strach, ale moje touha po poznání byla silnější.
* * *
Každý den jsem se uvedla do stavu alfa a zkoušela psát. Mé čmáranice se den ode dne více čistily a 14. 10. 1997 jsem uvedla své písmo do tvaru řádek, i když ještě nebylo čitelné, ale neslo již náznak písmen. Mezitím jsem dostala spojení na další ženy, které intuitivně píší a malují. Obě ženy vyprávěly, že občas pocítí sladkou vůni, která jakoby nás i teď navštívila a opět odešla. Tuto vůni jsem měla také možnost zaznamenat jednou doma.
Najednou jedna z žen začala psát poselství na moji osobu, které znělo:
Ta paní se potřebuje zklidnit. Má v sobě spoustu dojmů a je pro ni těžké všechno ještě dávat dohromady. Potřebuje k tomu klid, aby všechny tyto dojmy mohla dostatečně vstřebat. To, co se s ní děje, se stalo na základě poslání, které ji čeká. Je to člověk, který v tomto oboru hodně dokáže. Potřebuje, ale teď klid, aby všechno vstřebala. Vyčistění proběhne prosbou k Pánu Bohu, Ježíši Kristu a Panence Marii. Ta paní by měla prosit o tento dar a nechat se vést. Není třeba moc studovat knihy. Ať prosí o správné vedení v tomto oboru. Ano, máme ještě vzkaz. Miluj nás, jako my milujeme vás, a věřte, že vás dobře povedeme. Děkuji Michal
Teď, když si znovu pročítám tyto řádky, dochází mi, že dnes vždy prosím o pomoc přesně v tom pořadí, ve kterém je psáno v channelingu, aniž bych o tom věděla. Vždy prosím: „Panna Maria, Ježíši Kriste, Pane Bože…“
* * *
Přišla jsem domů a cítila uvnitř strašný chaos a únavu. Skoro dva dny jsem proležela. 16. 10. 1997 jsem zkoušela psát levou rukou, protože jsem levačka, ale psala jsem opět sice do řádků, ale klikyháky. Zkusila jsem pak pravou a tu jsem napsala první slova:
Nechci tě nechat být a vcelku bouří a nechat být a nechat být
* * *
V tu noc jsem měla strašný sen. Někdo na mě seděl a chtěl mě bodnout dýkou do srdce. Bránila jsem se, ale pak mi došly síly a já cítila, jak mě dýka probodává, a mně se odkrvuje hlava. Říkám si: „Už je po všem,“ a v tom jsem se probudila. Nechtěla jsem ani věřit, že jsem živá, jako to bylo realistické. Časem mi přišlo z Vesmíru poselství: „Dýka, jako symbol, znamená úctu, a znamená úctu tvojí osobnosti vůči nám.“ Další den mě zase probudil nějaký šramot, jakoby nějaké šroubování ve čtyři hodiny ráno. Chodila jsem po bytě a poslouchala, odkud tyto zvuky přicházejí, zdálo se mi jakoby ze shora. Mezitím jsem denně poslouchala relaxační kazetu. Začala jsem mít strach, že mě něco ovládá.
Duchovní učitel
Moudro Vesmíru:
Jsi to, co děláš a ne to, co říkáš.
Když jsem nastoupila na svoji duchovní cestu, myslela jsem si, že musím najít svého duchovního učitele v osobě člověka, který mě bude učit. K tomuto přesvědčení, že to tak má být, jsem dospěla ze sledování filmů, kde se vždy takový učitel objevil. Stále jsem hledala a čekala, až se ke mně někdo takový přihlásí a řekne: „Tady jsem.“
****
Jednou mi volala jedna paní a říkala: „Já stále čtu knihy a stále se mi nedaří být jako ti lidé, kteří ty knihy píší.“ Vysvětlila jsem jí, že ti lidé sice mají již v sobě určité poznání, ale také se v životě dostávají do nepříjemných situací jako ona. Rozdíl je v tom, že tito lidé už ví, že tyto situace je učí, a už se jim tolik nebrání jako ona. Lidé duchovně znalí také mají výkyvy nálad, ale už ví, že to tak musí být. Vše už přijímají s pokorou.
* * *
Vesmír mi dal pokyny, abych se spojila s jednou ženou.
A pak mi poslal ve formě písma poselství: „Tato žena je velmi velkých znalostí, které jí byly námi dány a ona je využívá s naší mocí a je v tobě nyní také zakódována. A ty se s ní spoj, ona ti ukáže další cestu. Není pro tebe nebezpečná, ale také není pro tebe více znalá. Ta ti neublíží, ale má se pro tebe snažit dále rozvíjet nové cesty. Je to její poslání šířit tyto znalosti a ona ví, že ty jsi její další nástupkyní.“
*****
Paní jsem zavolala a ona sama mi nabídla kurz, který právě bude začínat. Byla jsem překvapená, jak to funguje. Vesmír mi řekne: „Spoj se s ní“ a ona už má pro mě kurz.
Začala jsem k této ženě chodit do kurzu. Učila jsem se myslí dostávat do minulosti, přenášet se na jiná místa a posilovat intuici.
Z Vesmíru mi přišla další poselství: „Všechny věci, které ti ona zjeví, nech v sobě vstřebat a uvidíš, že to vše je v tobě o mnoho a mnoho let déle, než si myslíš. Ona je náš člověk, který ti dává přesné instrukce a ty se jich drž, neboť jen tak je to správné a dojdeš k poznání.“
*****
První můj učitel v podobě této ženy mě zklamal, protože jsem zjistila, že má také své chyby jako obyčejný člověk. V té době jsem považovala učitele za modlu a myslela si, že už nemá žádné chyby. Dnes vím, že i lidé duchovně znalí se stále učí a mají co zpracovávat.
*****
Druhý můj učitel vedl své poznání přes drogy. Tenkrát jsem si myslela, že lidé, kteří jdou duchovní cestou, jsou lidé bez poskvrny. Po zjištění, že tomu tak vždy není, se mi zhroutil celý život. Kde je ta čistota, za kterou jdu? Tehdy jsem ještě nechápala, že hledám svoji čistotu a ne čistotu druhých. Má to vše, co dělám, vůbec nějaký smysl? Měsíc jsem se z toho všeho vzpamatovávala a pak jsem potkala dalšího učitele.
*****
Šla jsem po městě a najednou mě oslovil muž a říká: „Můj Bůh mi přikázal, abych seděl na této lavičce a čekal na vás.“ Byla jsem překvapená. Muž mě stále přesvědčoval o víře v Boha, ale já jsem tenkrát měla pouze víru v Panenku Marii. Tak jsem mu říkala, že jeho víru nemohu přijmout. Setkali jsme se párkrát a povídali si o věcech ve Vesmíru. Jednou mi naznačil, že by mě chtěl poznat bratr z jejich církve, a že bych měla k nim chodit. Tehdy poprvé jsem si uvědomila, že mám svého duchovního učitele v sobě a ne v ostatních lidech, a že má duchovní cesta je má práce na sobě a ne práce ostatních na mně. Proto jsem byla schopná mu říci: „Děkuji, ale já si myslím, že máme každý svoji cestu, a že pro mne není dobré chodit do vaší církve.“ Je zajímavé, že po tomto mém sdělení, se tento člověk pro mne navždy ztratil. Přestal se ozývat a od té doby jsem ho neviděla.
Proč? Protože jsem pochopila učení z Vesmíru, že nemám hledat v okolí, ale v sobě. Proto mi Vesmír stále nabízel nové a nové učitelé a já stále cítila nová a nová zklamání. A tyto učitele bych potkávala tak dlouho, dokud bych si tuto skutečnost neuvědomila. Ale protože jsem došla k poučení, tak tato situace pro mě přestala existovat. Byly to vše zase jen zkoušky spojené s mým dalším učením v tomto životě.
****
Začala jsem se časem cítit stále lépe a lépe, a také jsem cítila větší uvolnění ve svém těle. Vesmír mě za to pochválil:
Co ty děláš nyní je velmi dobré, protože se cítíš velmi dobře a uvolněně, a to je také pro nás velká pocta, protože to vše je tak přizpůsobivé, že se ti snažíme pomoct v tom všem, co máš ty dělat s námi v dalším životě, a co máš za úkol s námi vyvíjet dále na této zemi a na tomto světě jako bytost s .......
Také mi v channelingu nebylo vždy vše sděleno a musela jsem si na dokončení věty počkat pár roků, protože v té době by mi ještě má pýcha mohla uškodit v cestě dál.
Slzy
Moudro Vesmíru:
Nahlédnout do sebe bolí, ale uzdravuje.
Hodně nám na naší cestě pomáhají slzy. Uvědomte si, kde slzy pramení. Když začnete plakat, cítíte tlak v hrudi a možná i bolest srdce. Jakmile přestanete, můžete se zhluboka nadechnout, pocítíte klid a srdci se ulevilo. Slzy léčí naší duši.
V životě nejdříve pláčeme, protože se nám nedostává lásky, pochopení, věci a lidé nejsou dle našich představ. Slzy jsou naše emoce a vzteky.
****
Na začátek cesty se člověk dostává skrze náraz do duše, skrze bolest. Bolí to a já už chci žít tak, aby mě to nezraňovalo. Tento náraz změkčuje duši, a aby srdce mohlo obnovit svoji činnost v cítění, je zapotřebí hodně slz. Nedopřáli jsme si v různých situacích pláč, protože se to nemá nebo to zrovna nejde, a nyní se pláč znovu hlásí. Stojí nás hodně slz vyplakat všechny potlačené emoce. Slzy postupně změkčují naše srdce, jako voda obemílá kámen a jeho hrany, i naše kamenné srdce se změkčuje, aby mohlo znovu cítit sebe a ne druhé. Vždyť právě přes zklamání s druhými, se vracíme k sobě. Vždy slyším: „Ale já už jsem se naplakala hodně a stále to nejde zastavit. Pořád se mi chce plakat.“ Lidé dostanou strach, což když to tak bude stále? Nejsme zvyklí na pláč, chceme zase radost. Když se na začátku dostatečně vypláčeme, záleží na tom, kolik emocí jsme měli v sobě uschováno, naše duše nalezne klid. Zklidníme se a pokračujeme ve svém životě. To je první stádium, kdy dochází ke kontaktu se srdcem.
***
Ve druhém stádiu pláčeme skrze pochopení životních lekcí. Potřebujeme vyplakat křivdy, zrady, nečistoty. Je to období čištění.
Pak přichází období, kdy pláčeme, protože nás dojme něco hezkého. Zde už je kontakt s naší duší. Naší duši obohacuje vše krásné a duše pláče dojetím. Už nepláčeme skrze bolest, ale skrze naplnění duše. Zde už vzniká láska skutečná.
****
V posledním období přichází občas bolest srdce, která je provázena slzami. Je to bez nás o nás. V podvědomí se zbavujeme bloků z minulosti. A tak občas přijde chvíle, kdy je nám smutno, ani nevíme proč, přijdou slzy, necháme je vyplavit a pak dochází ke zklidnění. Jsou to poslední kousky našich zastaralých kódů, které nevědomky čistíme. V této době už jinak nepláčeme. Jen, když se to týká našeho podvědomí.
****
Občas v životě cítíme nespokojenost a ani nevíme, z čeho pramení. Většinou ji přikládáme něčemu nebo někomu a ve skutečnosti se jedná o něco nebo někoho jiného. Ne vždy přesně víme, co nás opravdu zraňuje. Můžou to být i kódy z minulosti, které se ještě neuzdravily, a nyní přišla chvíle, kdy se v podvědomí spojují skrze nějakou situaci v současnosti, abychom vše srovnali a vyrovnali, aby kódy, které opakujeme v náš neprospěch, přestaly existovat.
***
Vždy přichází období, kdy nám Vesmír předává informace a drží nás mimo společnost a toto období může být i smutné a plačtivé. Pak přichází období, kdy nabyté vědomosti zkoušíme v praxi.
Když budete něco hlásat nebo propagovat, přijdou situace, které vás budou zkoušet. Zda to co říkáte, také žijete.
A tak se nebojte slz, jak Vesmír říká: „Slzy jsou nástrojem božského tvoření.“
Comments (0)