Partnerský vztah je nejen o romantice, ale i o učení. A kdo se nechce učit, nepřežije. Oprášila jsem své poznatky na cestě partnerství a rozhodla se je vydat, protože všichni kráčíme stejnou cestou. Dnes žiji romantický vztah s partnerem i se sebou a s ostatními. Nejsou tam žádná obviňování, křivdy, utrpení, jen láska.Tato kniha vám dá návod na to, abyste to jednou mohli žít i vy. Život je třeba si užívat a ne strádat nepochopením druhého.
Vysvobození princezny
Princezna krásná hledí a vyhlíží v dáli, zda princ vysněný
nepřijíždí z dáli.
Po jeho síle i náruči touží,
s ním přeci všechny starosti zmizí,
jak pod slunečními paprsky voda z louží.
Netuší princezna, že v iluzích ještě žije, že platí se mnoho,
cena příliš vysoká je. Ztratí sama sebe, loutkou stává se,
nakonec v samotě do hloubky zraněná schází a v duši trápí se.
Časy již mění se, Vesmír nás chrání, dal vymřít princům z lesů,
vod i strání. Princezna sama vzchopí se,
života ujme se rázně,
z dáli kůň – její síla – přichází,
ona s duší se spojí a zbaví se bázně.
A mnohé již ve svém božství povstávají,
rozum i cit již v souladu se pojí,
tehdy k nim správný muž Vesmírem poslán je,
úctu vzdává jim, už nechce je ovládat v lásce je maje.
- - - - -
Pohlazení
Ráno si partner vleze ke mně do postele a přitulíme se k sobě. Začne mě hladit po zádech a pak sklouzne na prsa a na bříško. Uvědomuji si, že pudy v něm budou stále. Ví, že k milování nedojde, že jde teď jen o vzá- jemné objetí a cítění blízkosti druhého, ale přesto se pudy stále ozývají. Nehledě, že i jeho penis zareaguje. Dříve bych to brala tak, že teď musí dojít k sexu, když mu stojí, ale dnes to tak nevnímám, protože si všímám svých pocitů, a ne jeho. Je mi příjemně, stačí mi jen přiblížení partnera a už nemusím cítit dotyky na partiích, které vybízejí k sexu. Hladím partnera po tváři a říkám si, jak mi tento dotyk stačí k radosti a sblížení s ním.
✥✥✥
Dříve bych naopak toužila po spojení přes sex, ale nyní cítím spojení jen přes tento nepatrný dotyk. Je to úžasné, jak se dá prožívat spojení dvou lidí i jinak, a je v tom o mnoho více lásky a něhy. Partner vycítil mé roz- položení a začal mě hladit po hlavě. Hladil mě jak malé dítě a já jsem se rozplakala. Zranění, která jsem si v sobě nesla, se ozvala. Došlo mi: „Tak takto mě nikdy nikdo nehladil. Jen tak po hlavě.” Povídám mu: „Žádný muž nehladil moji hlavu, vždy hladil jen mé tělo.” A já jsem vlastně potřebovala konejšit, cítit mateřskou, otcovskou lásku, která mě také nikdy po hlavě nepohladila. Pohladit po hlavě pro mě bylo daleko víc než hlazení po těle.
✥✥✥
Proto jsem často své dítě, když jsem ho chovala, hladila po hlavě. I dnes dceru občas pohladím po hlavě. To, co nedostáváme my v dětství, dáváme druhým, a přitom po tom tolik sami toužíme. Nyní prostřednictvím uvědomění, prožitku a rekapitulace zranění, došlo k uzdravení toho, po čem jsem nevědomky celý život toužila. Po pohlazení, ale ne takovém, kdy za něj musím dát tělo, ale takovém, kdy za něj ten druhý nic nežádá. Tam je ta pravá láska. Pocítila jsem velkou vděčnost k tomu, co už můžu žít.
✥✥✥
I na Andělu můžete skončit v pekle
Když jsme s partnerem jezdili po přednáškách, začala jsem si občas při- padat jako malá holka, když se mě zeptal: „Nenechali jsme něco na pokoji? Máš všechno?“ I když jsem odpověděla, že mám všechno, začala jsem být nejistá a partner šel ještě po mně zkontrolovat pokoj. Aby vám někdo vzal sebedůvěru, může se to stát i tímto způsobem. Povídám partnerovi: „Ty když odcházíš z pokoje poslední, věřím ti, že jsi vše zkontroloval, a nenapadlo by mě jít po tobě pokoj zkontrolovat. Ale tím, že ty mi nevěříš, že jsem vše z pokoje vzala a jdeš po mně pokoj zkontrolovat, mi bereš sebedůvěru a já si začínám stále méně věřit.“
✥✥✥
Tohle mému partnerovi nedošlo, a ani mně to zpočátku nevadilo, začínala jsem na něj stále více spoléhat, ale o to méně na sebe a svoji zodpovědnost. Když jsme projížděli Prahou, vidím nápis: Víte, kdo jste? Jedeme dále a vidím další billboard s nápisem: I na Andělu můžete skončit v pekle. Jak dokonale tyto nápisy vystihovaly moji situaci. Přestávala jsem být sama sebou a začínala věřit partnerovi více než sobě. I andělská pomoc partnera vás může uvrhnout do nepříjemné pozice. Vše vždy začíná nevinně, a časem začne pálit.
✥✥✥
Koupila jsem si nový sporák a chtěla ho vybalit. Partner říká: „Vybalíme ho, až ho přijde plynař zapojit.“ „Ne, vybalím si ho teď.“ Když uklízím papíry, partner mě napomene: „Ať něco nevyhodíš!“ Začínám si uvědomovat, že jsem se dostala do pozice malé holky. Koupím si sporák za své peníze, a on mě napomíná. Ale je to moje chyba, protože se často chytím sama do pasti, když mu o něco říkám, protože si myslím, že to dokáže lépe než já, nebo použiji slovo „uděláme“. Je hezké, že vidíme na druhých chyby, které jsou ve skutečnosti našimi vlastními. Před léty si dcera koupila sporák a povídá mi: „On říkal, abych si ho zaplatila, protože stejně na něm budu vařit já.“ Tehdy jsem si v duchu pomyslela, jak je naivní. A teď se přistihnu při podobné situaci. Je hezké, jak v rodě jdeme všichni stejnou cestou.
✥✥✥
Říkám si: „Když jsi tu žila sama, musela sis se vším poradit sama a byla jsi silnější.“ Stále více docházím k uvědomění, že musím vedle partnera žít samostatně.
Vesmír mi řekl: „Zapomněla jsi, kdo jsi, a pokud se chceš vrátit k nám, nesmíš nechat druhému otěže svého života. V dávných dobách jsi přišla o svoji sílu a trpěla jsi atrofií svalů, protože ses nechala ovládat druhými. Ztratila jsi vládu nad svým tělem, proto jsi byla často nemocná, a nastal čas se uzdravit. Je třeba být ve svém nitru, ve svém klidu, nezlobit se na druhé, protože tím se od nich odpoutáváš. Když se na druhé zlobíš, připoutáváš se k nim.“
✥✥✥
Taška
Když mi bylo dvacet let a šla jsem z nákupu s těžkou taškou a partner mi nepomohl (přitom jsem bydlela vedle obchodu), nemluvila jsem s ním celý den, jak jsem byla naštvaná. Měl si přece všimnout a pomoci mi. Proč bych mu to měla říkat? Já jsem přece princezna a on je princ, který mi přišel pomáhat.
Ve čtyřiceti letech, když jsem šla z nákupu s taškou (už mi nepřipadala těžká, ale je neslušné, když jde muž vedle ženy a ona se dře s taškou), tak jsem pronesla: „Nepomohl bys mi s tou taškou?“ A partner na to: „Jé, promiň, já jsem si nevšiml.“ Nechápala jsem, jak si nemohl nevšimnout, ale budiž, už jsem si uměla říci.
V šedesáti letech jdeme s partnerem k projektantovi a já nesu tašku s těž- kým projektem. Přemítám si v duchu: „Vidíš, ve dvaceti jsi byla naštvaná, že partner nevidí, že vedle něj neseš tašku, ve čtyřiceti sis už uměla říci o pomoc a teď jsi ráda, že máš ještě sílu si tašku nést, a proto nemáš potřebu si o pomoc říci. Když nic neočekáváte, ten druhý se nabídne sám. A tak najednou partner pronese: „Jé, ty neseš tu tašku, já ti ji vezmu.“ Povím mu, o čem jsem si přemýšlela, a on na to řekne: „Tak si ji nes, nebudu ti brát sílu.“ Legrační, ale je v tom řečeno vše. Partner mi nechce brát sílu.
Když mi bylo šedesát jedna let, vyšla jsem z Kauflandu s nákupem a zvo- ní telefon. Zvednu ho a povídám si. Po skončení hovoru se najednou dívám, kde mám tašku s nákupem a on ji nese partner. Už jsem nic ne- čekala, ani o tom nepřemýšlela, a najednou se to stalo. To znamená, že když se nebudete ničím zabývat a nebudete od nikoho nic očekávat, budou se dít zázraky.
✥✥✥
Je krásné vidět
Nasedli jsme s partnerem na dvousedačkovou lanovku a on, když jsme se rozjeli, sklopil madlo, které chrání osoby na lanovce před vypadnutím. Jak madlo přiklápěl, praštil mě jím do kolena. Vykřikla jsem: „Ou!“ A on na to: „Musíš dávat pozor.“ Jindy bych si řekla, že je to moje vina, že opravdu musím dávat pozor. Ale nyní jsem viděla, že chyba byla na jeho straně, že on nedával pozor, proto jsem se ohradila: „To je báječné, tak ty mě praštíš a ještě řekneš, že mám dávat pozor.“ I jemu došlo jeho ne- logické jednání.
✥✥✥
Nasedneme do auta, chceme se rozjet a partner mě upozorní na kobylku, která se uvelebila na našem předním skle. Rozhodneme se, že ji za městem pustíme do přírody. Jedeme a partner za městem zastaví na silnici. Vystoupím z auta a pomáhám kobylce papírem, aby odskočila do trávy vedle silnice. Partner mě nabádá: „Dělej, stojíme tu, a jezdí auta.“ Zase se ohradím: „Ale já jsem ti neříkala, abys tu zastavil. Kdybych řídila já, zastavila bych někde na odstavném stání.“ Už kousek od nás takové mís- to bylo. „Takže já ti teď pomáhám sundat kobylku, dělám to tak, jak to nejrychleji jde, a ty na mě ještě naléháš, abych si pohla, a přitom jsi tu zastavil ty?“ Opět další nelogická připomínka.
✥✥✥
V koupelně mě partner upozorní: „Pozor, šlápneš na broučka.“ Snažím si dát pozor a povídám: „Ale proč, když se o něj bojíš, ho nedáš pryč? Když na něj nešlápnu teď, třeba se to stane za chvíli. Já bych místo upozornění broučka odnesla.“ Opět mi to přišlo nelogické.
✥✥✥
Zrovna tak mi došlo, že když muž ženě nese v horách batoh, je na něm závislá, protože v batohu má pití, jídlo, peníze a další věci, které potřebuje. Bude se tedy podřizovat partnerovi. Když si ale ponese svůj batoh sama, má tam vše a může se zastavit kdekoliv a nebude se bát, že by bez partnera v horách nepřežila. A tak i v životě je zapotřebí, aby si každý nesl sám svůj batoh. Nemusí se přetěžovat břemeny druhých a nemusí se bát, že druzí nesou jeho potřeby na svých zádech a on je na nich závislý.
✥✥✥
Na túrách jsem většinou chodila sama vpředu a partner vzadu za mnou. Říkala jsem si, potřebuji klid, jsem stále s lidmi. Partner naopak je stále sám v kanceláři a rád by šel se mnou. Ale když se přizpůsobím já, nebudu se cítit dobře. A možná se teď zase necítí dobře on. Pověděla jsem o svých úvahách partnerovi a navrhla, že se vždy sejdeme na nějakém odpočívadle, popovídáme si a půjdeme dál. A tak jsem dál šla přírodou a na cestě zahlédla docela hezký indiánský náramek. Se zájmem jsem ho zvedla a zkusila si dát na ruku, ale bylo mi to nepříjemné. Už nedokáži přijmout věci, které mi nepatří, a tak jsem tam náramek nechala a byla zvědavá, zda ho partner nevezme třeba své dceři. Když ke mně přišel, ptám se: „Taky jsi viděl náramek?“ „Ano, nejdříve jsem ho chtěl zvednout a pak jsem si řekl, že už si nechci vzít ničí okovy.“ V channelingovém poselství mi přišla před léty informace, že když vám někdo dá náramek, dává vám okovy. Někdo se zde okovů zbavil tím, že náramek ztratil. Partner si uvědomil, že kdyby si nalezený náramek vzal, převzal by okovy toho, kdo náramek ztratil.
✥✥✥
Čím déle jsou partneři spolu, tím více vyprchává romantika, podbízení, zavděčení a pomoc. Když to správně pochopíme, neublíží nám to, ale může nám to pomoci k samostatnosti. Když nepochopíme, budeme se dožadovat ztraceného a budeme se snažit vrátit čas, což samozřejmě nejde.
✥✥✥
Spoléhat na sebe
Před odjezdem do Itálie sedíme s partnerem na nádvoří čajovny. Dívám se na právě zhotovenou perníkovou chaloupku pro děti, kde ještě chybí přidělat Mařenku a Jeníčka, a povídám: „Musíme ještě zakrýt tu díru v plotu, aby někdo nespadl dolů. Uděláš to?“ Partner přikývne. Zvednu se a jdu hledat nějaká prkna do dílny na zakrytí díry v plotu. Naleznu prkna, zabezpečím díru a vrátím se k partnerovi. Je to pár minut a mám klid v duši. Partner říká: „Já bych to udělal.“ Říkám: „Víš, nechci se zbytečně rozčilovat. Třeba bys zapomněl a já bych se pak vztekala.“ Stále více mě Vesmír vede k tomu, abych si vše dělala sama, spoléhala na sebe, a tím více nacházela klid v duši. Čím více jsem chtěla spoléhat na druhé, přenášet na ně svoji odpovědnost, tím více jsem se zbytečně vztekala. Dnes od nikoho nic neočekávám, tím neprožívám zklamání a jsem v harmonii se vším. A tak se učte říkat „musím“ místo „musíme“, „udělám“ místo „uděláme“ atd. Vede vás to k odpovědnosti za sebe, a ne k tomu, že hodíte svoji zodpovědnost na druhé. Vy vymyslíte a druhý ať udělá.
* * * ***** * * *
Comments (0)