Nedostává se vám peněz a nevíte proč? Kniha pojednává o tom, že všichni jsme odměňováni za svoji nejen materiální práci, ale hlavně za svoji duchovní práci. Dle svého přístupu k sobě a k druhým se nám peněz buď dostává nebo nedostává. Chcete vědět, jaké chyby děláte a co je třeba změnit, aby se vám dařilo po všech stránkách? Přečtěte si tuto knihu a všemu porozumíte.
-----------------
Obsah
Úvod
Moje cesta k dospělosti
Moje začátky po škole
Mé poznatky z podnikání
Jdeme do čistoty vztahů
Začátek nových vztahů
Musíme zesílit
Změna náhledu na tvořivost
Co je pro mě důležitější? Čas, anebo peníze?
Materiální nebo duchovní činnost?
Odměna z Vesmíru
Ocenění
Oni zachraňují mě, ne já je
Jsem zaměstnancem Vesmíru
Nelze rychle zbohatnout
Nezodpovědnost
Odpovědnost k sobě a ostatním
Zdraví
Faleš nebo čistota
Intriky
Problémy partnerství se prolínají do pracovních vztahů
Jsou to vždy jen naše výsledky snažení
Správně komunikovat
Pokora tam, kde je třeba
Neotáčet se zády
Musím na sebe vydělat
Hledáme porozumění v okolí
Je mi ten zaměstnanec k něčemu?
Musíme se za sebe postavit
Donášet či nedonášet
Učíme se žít ve společnosti prvobytně pospolné
Na druhých vidíme vlastní chyby
Půjčky
Říkat si o peníze, nebo neříkat
Zaměstnanec a zaměstnavatel
Musíme chtít, bez nás to nejde
Jsem zaměstnancem Vesmíru
Úvod
* * * *
Finanční krize se týká jen lidí, kteří neumějí hospodařit, nebo nesprávně podporují ostatní, kteří je využívají, nebo lidí, kteří se nechtějí postavit k práci a činům.
* * * *
Už jako malá holka jsem prohlásila: „Chci si udělat hodně vysokých škol.“ A tak jsem se celý život učila novým věcem prostřednictvím podnikání. To pro mě byly školy mnohem cennější, než učení ve škole. V praxi totiž získáme daleko více. Každé učení se musí zažít, aby bylo pochopeno.
* * * *
Ve vizi jsem se viděla ve 12. století v otroctví. Když jsem se zeptala Vesmíru: „PROČ?“ Channelingem přišla odpověď: „Aby ses naučila pracovat.“ Vůbec jsem nechápala. Za takovou cenu?
Dnes ke mně přicházejí do poradny lidé a stěžují si: „U nás v zaměstnání se nyní tak změnily podmínky, že si tam připadám jako v otroctví.“ Začíná mi spínat, čas neexistuje a to, co už mám já za sebou, budou muset nyní ti, kteří tím ještě neprošli, projít.
* * * *
Každý člověk, který umí v dnešní době pracovat, už žil kdysi v podmínkách, které ho to naučily.
Kdo neumí pracovat, nebo se staví k práci lhostejně, líně či jinak, žil v minulých životech spíše tam, kde moc pracovat nemusel, anebo k práci nebyl tak přitažen jako otroci. Chápe práci jinak než ostatní, kteří otroctvím v minulosti prošli. Proto můžeme mít každý jiný názor na práci. Pro někoho něco, co pro jiného není problém, může být problém, a někdo se zase bude hroutit pod nánosem práce, kterou druhý zvládne v pohodě. Lidé, kteří již prošli otroctvím, mohou dnes zastávat svobodné funkce, anebo dělat práci samostatně. Už ví, jak se k práci postavit a není pro ně problém v práci zůstat i přesčas, když je zapotřebí. Práce je baví a oni vědí, že pokud chtějí něčeho dosáhnout, je zapotřebí do toho vložit úsilí. Lidé, kteří se ještě chtěli vézt na úkor společnosti, přijít do práce, odpracovat si svých 8,5 hodiny, mít jistotu na stáří a nestarat se o to, jak se podniku vede či nevede a natož, abych ještě měl udělat něco navíc, budou žít v novodobém otroctví, aby se uměli k práci postavit zodpovědně.
* * * *
Dokud se člověk nenaučí zodpovědnosti k sobě a k ostatním, bude stále
více pod dohledem Vesmíru, aby se to naučil.
* * * *
A proto je v dnešní době každý člověk na správném místě. Tam, kde má být. Je to jeho nejlepší cesta k tomu, aby se stal dospělým. Lidé dospělí jsou už odpovědní k sobě a k ostatním. Pokud je člověk stále malým dítětem, které je závislé na druhých a chce se o ně opírat, není odpovědný k sobě a tím ani k druhým. Je zapotřebí, aby se stal také dospělým. Celá společnost se má uzdravit tím, že se ze všech lidí stanou dospělí, odpovědní a samostatní tvorové.
Moje cesta k dospělosti
* * * *
Nic není zadarmo. Vždy je v tom píle a vytrvalost člověka.
* * * *
Nyní vám napíši něco málo ze svého života. Píši to proto, abyste věděli, že to nemáte jen vy těžké a složité, a že záleží jen na vás, zda to dokážete přetvořit v krásný nástroj síly. Také jsem prožívala neklidné spaní, strach, stres, ale vydržela jsem a zesílila. Začínala jsem od koruny a vše, čeho jsem dosáhla, jsem dosáhla svojí pílí a jde to. Vše si dělám sama, nemám žádnou sekretářku, jak si mnozí myslí. Dělám i to, co jsem dříve nechtěla dělat, ráda, a tím dosahuji výsledků. Také jsem měla strach se postavit na vlastní nohy. Pamatuji si, když jsem v mládí vyplňovala nějakou anketu, ve které byla otázka: Chtěli byste pracovat samostatně nebo v kolektivu? Vůbec jsem si neuměla představit, že bych měla pracovat samostatně a o něčem rozhodovat. Raději budu dělat někde v podniku, mít své jisté a o nic se nestarat. Osud to však zařídil jinak a dnes bych neměnila. Díky, díky.
* * * *
Nejvíce práce na sobě musíme vykonat ve středním věku. Tam nám začíná naše cesta, pro kterou jsme se rozhodli přijít na Zem. A tak mě začalo velké úsilí ve 32 letech, kdy jsem začala ke své práci podnikat. Chtěla jsem zabezpečit rodinu, abychom se měli lépe. Od této chvíle jsem celých 10 let neměla moc času na sebe a jen jsem se honila za lepším postavením. Mého partnera nenadchlo mé rozvíjení schopností, naopak nás to rozdělilo. Líbilo se mu spíše užívat si zábavy a práce ho moc nebavila. A tak se v mém podnikání moc neangažoval. Dokonce, když jsem jednou pozdě v noci vykládala věci z auta po nějaké akci, pronesl: „Podívej se na sebe, jak vypadáš. Jsi jak troska.“ Ani to mě neodradilo jít dál.
* * * *
Nevěděla jsem, proč to dělám, jen jsem věděla, že musím. Když jsem se zpětně podívala do své numerologie, zjistila jsem, že v tomto období jsem se s úsilím měla ztotožnit. Takže mé vnitřní cítění bylo správné. Když jsem nastoupila na duchovní cestu i Vesmír mi neustále kladl na srdce:
„Musíš být pilná a trpělivá, bez úsilí nic nezmůžeš, snaž se na sobě pracovat.“ Tak často přicházela tato slova, že se mi dostala hluboko pod kůži.
* * * *
Není někdy důležité vědět, proč něco děláme, ale je důležité cítit. Pokud
cítíme, děláme vše správně.
* * * *
A tak v tomto období jsem se nezastavila a hodně pracovala. To neznamená, že jsem pak přestala, pracuji stále a vidím v tom smysl života. Jsme tady proto, abychom vytvořili pro sebe i pro druhé něco hezkého, cenného, blízkého duši.
Moje začátky po škole
Práce mě vždycky bavila a nikdy mi nebylo na obtíž udělat něco navíc. Po ukončení docházky na ekonomické škole jsem nastoupila na Útvar hlavního architekta města Plzně jako písařka za 600 Kč měsíčně. Byl to i tenkrát poměrně nízký plat, ale já jsem pro sebe moc nepotřebovala. Z platu jsem ještě dávala mamince 500 Kč, které mi spořila, takže mi moc nezbylo. Stačilo mi našetřit si na dovolenou, protože mě cestování bavilo. Přivydělávala jsem si i jako průvodkyně. Vzala jsem každou příležitost.
Práce mezi architekty pro mě nebyla vůbec jednoduchá. Dávali mi najevo své postavení a to, že já jsem jen písařka. Když jsem jednomu architektovi opravila slovo standart na standard a můj úsudek podle tehdejších pravidel byl správný, přišel za mnou a označil mě za husu. Každé začátky jsou těžké a to ve všem.
* * * *
Chodila jsem domů s pláčem, že tu práci nezvládnu. Časem jsem v ní byla dobrá a výše uvedený pán se mi nakonec omluvil. Měla jsem touhu dál studovat dálkově, což mi podnik neumožnil, a proto jsem odešla do Tiskařských závodů, kde mi školu povolili a ještě jsem dostala A tak jsem si na Útvaru hlavního architekta dodělala školu a dostala nabídku jít pracovat do cestovní kanceláře, pro kterou jsem již pracovala jako průvodkyně. Zpočátku jsem byla zase nešťastná. Abych práci stíhala, byla jsem celý víkend o hezkém počasí na pobočce a pracovala. V pondělí přišla kolegyně a vše, co jsem udělala, bylo špatně. A tak znovu. Ale nevzdávala jsem se a nakonec jsme jako pobočka vykazovali dvakrát lepší výsledky v prodeji než dříve. Snažila jsem se zákazníkům vyjít vstříc a nic pro mě nebyl problém, vše jsem sehnala. Autobus, který nebyl, jsem dokázala svojí výřečností sehnat. Ubytování, které nebylo, jsem tak dlouho sháněla, až jsem ho sehnala. Kolektiv chtěl výlet do Severních Čech, ale protože kapacita hotelů byla plná, nakonec jeli do Jižních Čech a ještě mi poděkovali.
Práci jsem se věnovala zcela. Když onemocněla kolegyně a bylo zapotřebí udělat i její práci, zůstala jsem v práci třeba celý týden do čtyř hodin do rána, aby bylo hotovo. Nic jsem za to nedostala, ani poděkování, ale mě to nevadilo. Měla jsem dobrý pocit, že jsem to zvládla sama i za kolegyni. Když mě o něco požádali, vyhověla jsem. Připadalo mi divné nevyhovět.
* * * *
Když začala lavina podnikání, přišel za mnou jeden známý a říká: „Jezdím na Moravu a mají tam dobré víno. Co kdybychom zkusili prodávat na burze ‚svařák‘?“ Domluvili jsme se, že zhotoví stánek a zkusíme to. Pamatuji si dodnes na ten den, kdy jsme ve 4 hodiny ráno jeli na burzu, a já v autě měla hrozný pocit. Nejraději bych se vrátila do teplé postele a nikam nejela. Ale moje odpovědnost překonala můj strach. Postavili jsme stánek a dali hrnce vína na nové vařiče. Nové vařiče byly kluzké a tak nám hrnce spadly a víno se rozlilo. Stánkaři z toho měli legraci: „Už mají vyděláno Znovu jsme naplnili hrnce a už si na to dávali pozor. Ale pak se víno rozjelo a my jsme prodali za dopoledne 400 dvojek ‚svařáku‘. Měla jsem radost, byl to krásný pocit, první výdělek, o který jsme se přičinili sami.
Domluvili jsme se kolegou, že budeme prodávat každou sobotu na burze a budeme se snažit šetřit náklady. Když náhodou došlo při prodeji víno, chtěl kolega pro víno dojet autem. Zamítla jsem to, zbytečné náklady. Dojela jsem domů tramvají, vzala další dva desetilitrové kanystry a donesla je na burzu. Snažila jsem se šetřit, abychom měli zisky co nejvyšší. Připomíná mi to i dnešní dobu, kdy některé podniky omezili cestovné, aby vykázaly lepší výsledky hospodaření. Všichni jdeme stejnou cestou k uvědomění.
* * * *
Stánkaři, když nebyl ‚kšeft‘, pronesli: „I prodělek je výdělek“, a tuto formulku jsem si zapamatovala a provázela mně celý život. Nemusí se vždy dařit, ale to neznamená, že se nebude dařit vždycky. Nemusí vše vyjít, ale když to nezkusím, nevím, zda to vyjde.
A tak jsem se naučila zkoušet nové věci a nebát se jich. Jednou nám od plynové bomby chytnul celý stánek. Pořídili jsme si jiný a pokračovali. Je škoda, že někdy lidé dosáhnou v některé činnosti dobré výsledky, a když se jim něco nepovede, berou to jako znamení, že to nemají dělat. Vždy přijdou v každé činnosti překážky, ale jedině jejich zdoláním můžeme dosáhnout výsledků.
* * * *
K sobotní burze jsme přidali i středeční. V té době jsem stále ještě pracovala v cestovní kanceláři. Začali jsme jezdit i na nedělní burzu do Karlových Varů. Takže můj týden vypadal takto: Každý den chodit do cestovní kanceláře, v pátek dojít na stadion, v jakémkoliv počasí postavit z trubek stánek a natáhnout elektriku přes celý stadion. Když bylo po dešti a já kabel svíjela, byla jsem celá zablácená. Každý pátek nadělat 200 hamburgerů a 100 párků v rohlíku, připravit vše na burzu a odjet na otočku na noc na Moravu pro víno. To jsme jezdili Škodou 1203, kterou jsem koupila levně na podnikání. Byla starší, takže žádný komfort a byla v ní zima. Občas se nám stalo, že nám třeba upadl výfuk a my jsme si ho jen přivázali a jeli dál, nebo odešly stěrače a museli jsme si za jízdy stírat ručně jedním stěračem. Občas v době kalamit jsme strávili v zimě i čtyři hodiny na dálnici.
Ve čtyři hodiny ráno jsme už zase museli být na burze v Plzni. Prodávali jsme celé dopoledne, pak jsme dojeli domů, umyla jsem nádobí, připravila další várku a odjeli jsme na burzu do Karlových Varů. Zde jsme museli být do osmnácti hodin, abychom dostali místo. Spali jsme ve Škodě 1203 ve spacáku a byla nám zima. Ve tři hodiny ráno jsme už prodávali ve stánku do čtrnácti hodin odpoledne. Pak jsme vše naložili a na tento okamžik cesty domů jsem se vždy moc těšila. Věděla jsem, že teď mám neděli odpoledne pro sebe. Naložila jsem se doma do teplé vany, ale ani v ní jsem se nezahřála, jak jsem byla promrzlá. I když jsem toho měla docela dost, nevadilo mi to, dělala jsem to všechno pro rodinu. Budeme se mít líp.
* * * *
Nejdříve jsem vše dělala pro rodinu, a když se mi rozplynuly iluze, chtěla jsem vše dělat pro všechny. Nejen moje hospoda, kterou vlastním, mi zprostředkovala užitečné lekce, ale i mí přátelé. A osudový partner mi dal takové lekce, na které se nezapomíná. Abych pochopila, že mám vše činit pro sebe, musela jsem touto oklikou dojít k sobě. Ale díky za všechny duše, které mě dovedly domů – k sobě.
* * * *
Prodávali jsme v mrazu a já necítila bříška prstů. Známí chodili okolo a říkali: „Jak tady můžeš vydržet v tom mrazu. To já jsem raději doma v teple.“ Když mi známý říkal, že by si chtěl přivydělat peníze, nabídla jsem mu prodávat ve stánku. Byl tam jeden den a říká: „Nezlob se, to já dělat nemůžu, bolí mě záda a je mi zima.“ Dnes se každý diví, že já mám a on nemá.
Po létech přišla ke mně do poradny paní a rozpovídaly jsme se o podnikání. Říká: „Když začaly burzy, chtěla jsem mít stánek a prodávat langoše, ale neudělala jsem to, i když jsem tu možnost měla.“ Paní příležitost nevyužila, já ano, a proto jsme dnes každá jinde.
* * * *
Všichni máme stejné šance a záleží jen na nás, kolik úsilí, odvahy a píle
vložíme do našeho záměru.
* * * *
Časem toho na mého kolegu bylo moc, a protože měl víno uskladněné u sebe doma, začal své splíny léčit vínem. Někdy to nezvládl a na akci se vůbec nedostavil. Začala jsem si uvědomovat, že jsem na něm závislá a donutilo mě to, naučit se jezdit Škodou 1203, abych si na akci mohla dojet sama. Stalo se i to, že jsem doma na něho čekala, až přijede, on nepřijel, protože byl doma opilý, a když jsem se obrátila na mého partnera, řekl mi: „To je tvůj kšeft, do toho mi nic není.“ Do toho všeho brečela dcera: „Mami, nikam nechoď.“ Moje nervy byly k prasknutí a časem jsem se z toho nervově složila.“ Ale rychle jsem se zase zvedla a pokračovala dál. Takže, když můj kolega pije, najdu si za něj náhradu a budu jezdit na burzu s někým jiným. Našla jsem si paní a začala jezdit s ní.
* * * *
Kolega se mi dušoval, že už pít nebude a že se chce vrátit. Tenkrát jsem ještě nemyslela na sebe, ale na druhé a nechtěla je zklamat, a pro to jsem se stále setkávala se zklamáním od nich. Říkám: „Dobře, ale paní vyhodit nemůžu (nechtěla jsem jí zklamat), a tak uděláme další stánek, ve kterém si budeš prodávat ty (nechtěla jsem zklamat ani jeho).“ A tak nám přibyl na burze další stánek. Časem za mnou chodili stánkaři a říkali: „Že ho nevyhodíš, je tam zase ve stánku ‚opilej‘.“ A tak jsem se s ním zase rozloučila, a protože když už něco rozjedu, neopustím to, najala jsem si do stánku další lidi na prodej. Tito lidé mi tam kradli, což mě bolelo a musela jsem to řešit. Protože jsem nechtěla ostatní zklamat, přibyla mi starost.
* * * *
Provozovala jsem dva stánky na burze ke své práci, a musela připravovat každý pátek dvojnásobné množství zboží k prodeji, a stavět na burze z trubek dva stánky, a tahat elektriku ke dvěma stánkům. Zase přišel můj kolega a zase se chtěl vrátit do stánku. A já nepoučitelná a zase nechtít nikoho vyhodit jsem udělala opět další kompromis a řekla: „Uděláme tedy třetí stánek a tam si budeš prodávat ty.“ Pořád jsem chtěla věřit tomu, že se změní. Nezměnil se a situace byla stále stejná.
* * * *
V té době mně hodně pomohla jedna paní, která u mě začala prodávat ve stánku. Začala pak sama podnikat. Na nějaký čas nás Vesmír od sebe odloučil, ale překvapením bylo, když jsem před třemi lety sháněla někoho do hospody a ona se mi ozvala na inzerát. Dnes u mě pracuje na hospodě. Tenkrát ona pomohla mně a nyní jsem zase pomohla já jí. Tenkrát ona zasela semínko dobré pracovnice a proto nyní, když se mi přihlásila na inzerát, ostatní neměli šanci. Věděla jsem, že je pracant a hned ji přijala.
* * * *
Vše, co zasejeme, časem sklízíme. Na burze, když nebyly ‚kšefty‘, přemýšlela jsem, jak si pomoci. A tak jsem vzala tác s kávou a chodila od stánku ke stánku a nabízela stánkařům kávu. Byli rádi, protože se kolikrát ze stánku nemohli hnout, a tak z se toho časem stala služba, se kterou už všichni počítali.
Když nešly ‚kšefty‘, postavila jsem se před stánek a dělala lidi a hned přišli další. Je zajímavé, že když je někde prázdno, nikoho to neláká, ale jakmile někdo vidí někde dav, je zvědavý, co se tam děje a přiláká ho to. Také jsem se snažila na místní volat: „Kupte své slečně vínečko, usměje se na vás. Dobré vínečko z Moravy atd.“ Nedělalo mi to problém, protože základy obchodování jsem si v sobě už nesla z minulých životů.
* * * *
Tehdy nebyla k dostání kulatá lízátka a tak jsme si pro ně dojeli do Trnavy a přivezli celé auto. Zrovna tak třeba i malá pitíčka pro děti, nebo marokánky. To vše byl tenkrát hit, byli jsme první na trhu. Ani nevím, kde se ve mně tenkrát vzala ta síla, se kterou jsem vše zvládala. I dceři jsem se věnovala. Když jsem přišla domů z práce, chodily jsme spolu ještě na procházky do lesa a o víkendu jsem ji někdy brala i do stánku. Bavilo jí prodávat. Časem jsem začala jezdit se stánkem i po poutích, různých festivalech, prostě jsem nevynechala žádnou šanci. Ráda sleduji v televizi životopisy slavných herců a vidím, že i oni šli stejnou cestou. Také nevynechali žádný konkurz, zodpovědně se připravovali na svoji roli a snažili se, být v tom, co dělají nejlepší, a proto dnes nejlepší jsou.
Jednou na středeční burze za mnou přišel organizátor a říká: „Neprodala bys mi ve stánku zákusky? Nepřišla mi paní do stánku.“ Byly to šátečky se šlehačkou, rakvičky, trubičky, kremrole, zboží, které v té době se moc na trhu nevyskytovalo. Samozřejmě jsem vše prodala a chtěla to zboží prodávat dál. Šlo dobře na odbyt. Povídám tedy organizátorovi, že bych o zboží měla zájem. „Domluv se s paní z naší výrobny.“ S kamarádkou jsem se dohodla, že objednám 800 zákusků a zkusíme je prodat. Před obchodním střediskem jsme si rozložily dva stolky, postavili na ně přepravky se zákusky a během dvou hodin byly všechny pryč. Hned jsem volala paní, že bychom chtěly další. Paní říká: „To ale musíme uzavřít smlouvu, protože já musím přijmout cukrářku.“
* * * *
Vždy vám v životě přichází příležitost, ale tato příležitost přináší
i strach z nepoznaného. Ale je dobré příležitost nepropásnout, protože
otevírá dveře k dalším možnostem.
* * * *
Měla jsem strach uzavřít smlouvu. Co když nebudu zvládat prodej a tady se něčemu zavážu. Ale prodej zákusků mě tak nadchnul, že jsem během týdne koupila obytný přívěs, který jsem vybavila ledničkami a nechala si schválit prodej od hygieny. Uzavřela jsem smlouvu a kamarádka mi prodávala denně zákusky v přívěsu. Postupně jsem koupila další přívěs a ten postavila před další nákupní středisko a i tam jsem přijala prodavačku. Lidé k nám jezdili pro zákusky z celé Plzně, protože jsme měli to, co v obchodech nebylo. Za den jsme prodali i sto rakviček se šlehačkou a někdy celkem i tisíc zákusků.
* * * *
Když jsem šla, jako každý měsíc, na úřad zaplatit pronájem, říká mi úředník: „A vy byste si nechtěla něco postavit?“ „A to by šlo?“ ptám se užasle. Vypisujeme výběrové řízení na tento pozemek a tak se domluvte ještě s někým a dejte nám záměr. Domluvila jsem se s kluky na burze a šli jsme do toho. Výběrové řízení jsme vyhráli a začali stavět každý pro své podnikání. Byla jsem překvapená, když kolega naproti věděl, že mám mít v I. patře videopůjčovnu a on si ji otevřel o 14 dní dříve než já, a přitom tam měl mít textil. Řekla jsem si: „Nevadí, jdu do toho taky, když už mám nakoupené kazety.“ On mi však začal dělat naschvály a tak jsme se nakonec domluvili, že mu kazety prodám za nižší cenu. Rozhodla jsem se pro nový záměr, a to keramika a květiny. Jaké však bylo mé další překvapení, když soused, který začal provozovat vedle mě bar, na mě vyrukoval: „Ty krávo, jak to že prodáváš taky keramiku?“ Takovýchto situací jsem si v životě užila dost, ale nikdy mě to neodradilo, i když v dané situaci zranilo. Vůbec by mě nenapadlo, že v baru bude prodávat keramiku. Což také během roku zrušil, měl tam jen jednu vitrínu s figurkami. Všechny osoby, které mě nějakým způsobem během života zranily, se mi vrátily časem do života a náš vztah se změnil v úctu, a proto v mém srdci je jen dík za všechny situace a osoby, které mi pomohly se stát dospělou a vážit si sebe.
* * * *
V té době jsem stále pracovala v cestovní kanceláři. Blížilo se otevření cukrárny. Přijala jsem čtyři prodavačky a už jsem sama cítila, že jsem více myšlenkami na cukrárně, než v cestovní kanceláři. To také zaznamenaly kolegyně, načež mi vedoucí říká: „Měla by ses rozhodnout, nemůžeš sedět na dvou židlích.“ To bylo to nejlepší, co pro mě mohla udělat. Neměla jsem odvahu odejít z cestovní kanceláře. Pořád se mi hlavou honilo: Tady za tebe zaplatí aspoň zdravotní a sociální, a co když na to nebudeš mít. Ale vůbec jsem neviděla to, že budu muset vyplácet mzdu a odvádět daně za čtyři pracovnice.
* * * *
A tady teprve začala moje skutečná cesta ke svobodě. Dosud jsem totiž jen pracovala pro druhé a nyní jsem se měla naučit, aby druzí pracovali pro mě. Neuměla jsem šéfovat, dostat se do vedoucí pozice, vždy jsem byla zvyklá spíše být pod někým a to v jakémkoliv vztahu. Nakoupila jsem zboží do cukrárny a měla co splácet. Pamatuji si, jak jsem měla v peněžence 3,60 Kč a přemýšlela o tom, zda mám na chleba. Sice jsem si mohla vzít z kasy, ale nechtěla jsem. Věděla jsem, že je pro mě prvořadé poplatit dluhy.
* * * *
Prodavačky na cukrárně mě učily tím, jak přistupovaly k práci, a vůbec všichni zaměstnanci, které jsem přijímala. Pracovnice se dohadovaly o tom, která směna vynese košík. Vypracovala jsem pracovní náplň, aby byly obě směny spokojené a stejně nebyly. Stále přicházely další a další problémy. Když jsem řešila pracovní dobu, nekoukala jsem na to, jak to vyhovuje mě, ale ptala jsem se jich, jak to bude vyhovovat jim. Když bylo zapotřebí udělat něco navíc, nedávala jsem jim to příkazem, ale udělala jsem to já.
* * * *
Nešlo mi o moji spokojenost, ale o jejich spokojenost, a proto ony byly
stále více nespokojené, když jsem nebyla silná já ve své pozici.
* * * *
A tak se mi střídali zaměstnanci. Nejhorší byli ti, které mi doporučili přátelé. Přišla jsem do cukrárny a paní, kterou jsem ráno přijala, byla během dvou hodin opilá. Okamžitě jsem ji vyhodila. Jiná paní, když jsem jí vysvětlovala, že večer musí vytřít, mi odvětila: „Ale já nevím, zda to zvládnu. Já jsem v životě nevytírala, to vždy dělal manžel.“ A tak jsem za dobu podnikání zažila situací, že byste se divili. V cukrárně jsem pak nakonec pracovala sama a moje dcera, které bylo tehdy devět let, mi tam pomáhala. V sobotu jsme si vždy odskočily na oběd, a celý den se mnou dcera prodávala, bavilo jí ťukat na kasu.
Zrealizovala jsem každý nápad, který mi přišel na mysl. V nedale kém obchodním středisku jsem si pronajala prostor a začala tam prodávat zmrzlinu. Věděla jsem, že to půjde, nebála jsem se jít do nových věcí. Nakonec mi ve středisku nabídli prostor pro obchod s keramikou a tento obchod jsem zde provozovala šest let. Pamatuji si, jak jsem jednou přišla do mého obchodu s keramikou a tam zákaznice čeká, až mojí prodavačce uschnou nalakované nehty, aby jí mohla obsloužit.
* * * *
S odstupem času jsem si pořídila obchod Šamanyku. Chodila jsem do tohoto obchodu za svým známým, který zde prodával a stále si stěžoval na svého šéfa. Povídám mu: „Tak já si ten obchod vezmu do svého pronájmu a ty mi tu budeš prodávat.“ Věděla jsem, že obchod neprosperuje, ale chtěla jsem pomoci svému příteli. Nakonec se přítel odstěhoval a já měla s obchodem neustále problémy a malé tržby. Zase jsem nemyslela na sebe, ale chtěla pomoci druhému a tak to tak muselo dopadnout. Dopadne to tak vždycky, když člověk dělá věci pro druhé, a ne pro sebe. Nakonec jsem se rozhodla obchod přenechat někomu jinému. Obchod si vzal jeden astrolog a během čtrnácti dnů přišla povodeň.
* * * *
Někdy to Vesmír řídí bez nás o nás, a my se někdy nevědomky vyhneme
nebezpečí, a naopak někdy potřebujeme zkušeností projít.
* * * *
Konkurence jsem se bála, a proto jsem ji neustále přitahovala do svého života. Najednou si soused, který vlastnil bar, pořídil zmrzlinový stroj a začal prodávat vedle naší cukrárny zmrzlinu o korunu levněji než my. Učilo mě to nezaleknout se a pokračovat v klidu ve své profesi. Časem si otevřeli blízko nás v obchodním středisku květiny a všichni říkali: „To vás asi položí, co?“ Bylo vidět, jak mi to přejí. Ale nakonec se položily květiny v obchodním středisku. Je třeba nezaleknout se překážek a jít přes ně.
* * * *
Po čase jsem si přečetla v novinách inzerát: Hledáme zájemce o tyto profese, které potřebujeme obsadit do nového obchodního střediska. Byla tam uvedena i cukrárna. Toto středisko se mělo stavět kousek od mé cukrárny. „Přece si nenechám nasadit konkurenci vedle sebe.“ A tak jsem se přihlásila jako zájemce o cukrárnu. Dostala jsem přislíbení. Časem mi přišel dopis, že se mnou nepočítají. Jak to, vždyť mi to slíbili. Když jsem se neustále dožadovala vysvětlení, dostala jsem ho: „Víte paní Blechová, chceme cukrárnu obsadit naším známým. Vyberte si cokoliv jiného, ale cukrárnu ne.“
* * * *
Tehdy jsem chodila do fitnessu a tak jsem se rozhodla pro fitness. Projekt na fitness už byl hotový, když jsem začala pochybovat o svém záměru. Nakonec jsem projekt přetvořila na Rychlé občerstvení. Musela jsem zachovat koncepci a jen dopracovat záměr. Těsně před otevřením provozu jsem zjistila, že jsem těhotná. Moc jsem si miminko přála, ale teď jsem věděla, že zde mám i závazky vůči pronajímateli a že nelze od smlouvy odstoupit. Domluvila jsem se tehdy stále nepoučitelná, že toto Rychlé občerstvení budeme provozovat s mým kolegou z burzy. Když jsem ho požádala, zda by zpočátku nevzal celé vedení na sebe, než se mi miminko narodí, odmítl to se slovy: „Nezlob se, ale do toho sám nepůjdu, jedině s tebou.“ Moc se mě to tehdy dotklo, protože jsem potřebovala podporu, kterou jsem neměla. Všechny duše nás učí a díky tomu, že jsem neměla podporu, jsem musela zesílit. Opět díky, díky. Vedení obchodního střediska dosadilo do cukrárny svého známého.
Známý z cukrárny časem odešel a mně cukrárnu nabídli do pronájmu, což jsem odmítla. Legrací je, že jsme časem začali brát zákusky právě od tohoto známého a v současné době jsem cukrárnu pronajala právě tomuto pánovi. Vše se jen v životě dostává do rovnováhy a opravdu vše, co zasejeme, sklízíme po létech.
* * * *
S otcem mé dcery jsem tehdy žila jen ve společné domácnosti a také tam bylo peklo. Vyčítal mi, kolik teplé vody spotřebuji, odpojil nám telefon, vyhazoval mě. Ale tehdy jsem ještě neměla tolik peněz, abych se mohla odstěhovat. Když jsem na tom byla finančně lépe, chtěla jsem se odstěhovat. Našla jsem si na inzerát domek, na který bych si musela vzít úvěr a splácet měsíčně 30 tisíc po dobu dvaceti let. Uvědomila jsem si, že i když se mi teď v podnikání daří, co když se mi něco stane, nebo přestane podnikání běžet, co budu dělat? Nechtěla jsem s touto tíží žít, a proto jsem raději zůstala bydlet i za nepříjemných situací v původním bytě s otcem mé dcery.
Bylo mi jasné, že miminko zkomplikuje naše vztahy. Nevěděla jsem si tehdy rady a hledala pomoc u psycholožky. Ta mi řekla: „Víte, ve vašem věku je to nepováženou.“ Byla jsem ve svízelné situaci, na jedné straně bych chtěla miminko a na druhé straně závazky. Pro co se rozhodnout? Nakonec jsem si miminko nechala vzít, ale tím se vše nevyřešilo. Naopak dostávala jsem se do depresí z tlaku okolí a hlavně ze ztráty miminka, které bych tak ráda. Tehdy jsem si uvědomila: „K čemu jsou mi peníze, když nemůžu žít podle svých představ.“ Až po létech jsem dospěla k poznání: „Abych mohla žít podle svých představ, potřebuji k tomu peníze.“
Měla jsem zaměstnáno čtrnáct lidí a ti kradli, kde mohli a o obchod se vůbec nestarali. Chodila jsem po nocích dělat do své provozovny řízky, obalovaný sýr, učila se grilovat kuřata, vážit saláty atd. Nic jsem neuměla, vše jsem se musela naučit. Rychlé občerstvení nabízelo: Studenou a teplou kuchyni, zabijačkové hody, grilovaná kuřata, výčep, zákusky, chlebíčky, saláty, poháry, prostě takový malý Fénix. Jenom náklady na elektriku činily měsíčně 36 tisíc korun, nájem 60 tisíc korun, a kde jsou platy zaměstnanců. Tržby byly malé a já věděla, že za tři měsíce jsem na mizině. Do toho chodily neustále kontroly. Už tehdy jsem si uvědomila, že moje intuice ke mně hovoří. Jela jsem do města tramvají a najednou mi přišla myšlenka: „Je u nás kontrola a ten salát vyřadili z prodeje.“ Přesně v čas, kdy mě tato myšlenka napadla, u nás v občerstvení skutečně kontrola vyřadila tři saláty z prodeje.
* * * *
Byla jsem na vše sama, rozpolcená ještě ze ztráty miminka a věděla jsem, že musím dál, že ten problém za mě nikdo nevyřeší. Nemohla jsem dát výpověď z prostor, výpovědní lhůta činila šest měsíců. Snažila jsem se Rychlého občerstvení zbavit přes realitní kancelář, ale nikdo neměl zájem. Začala jsem propouštět zaměstnance, až jsem si ponechala jen výčep, který jediný vykazoval tržby. V té době jsem byla na tom nervově tak špatně, že stačilo, aby bouchly dveře a já věděla, že se rozsypu. Tehdy jsem si našla v telefonním seznamu kontakt na psychologa a objednala se k němu. Dal mi kazetu „Pozitivní myšlení“ s tím, že si ji mám denně pouštět a zase za tři měsíce přijít. Upnula jsem se na tuto pomoc a kazetu si pouštěla do ucha od rána do večera. Potřeboval jsem sílu, abych mohla řídit provoz cukrárny i rychlého občerstvení. Díky poslouchání kazety, jsem začala vidět i druhou stranu (pozitivní) řešení. Jakmile začnete myslet jinak, realita okolo vás se změní. Napadlo mě provozovat jen výčep. Půjčila jsem si od známého židle a stoly a začala provozovat hospodu. A ejhle, ono to začalo jít. Potřebovala jsem se ještě zbavit zařízení, a najednou přišel můj známý s tím, že jeho dcera si začíná zařizovat provozovnu a vše ode mne odkoupí.
* * * *
Pomůže vám vše, čemu uvěříte. Já tehdy uvěřila pozitivnímu myšlení
a to mi změnilo život.
* * * *
Přijala jsem do hospody čtyři znalé hospodské a ti mi dali dobrou školu. To bylo samé „Paní šéfová sem, a paní šéfová tam“ a mě to dělalo náramně dobře. Říkala jsem si, jak mám skvělý personál. Nechtěla jsem totiž ještě nic řešit a chtěla jsem mít vše okolo sebe báječné, a tak jsem to vše také viděla. Najednou ke mně začaly promlouvat hlasy: „Jdi a udělej si inventuru, jdi a udělej si inventuru.“ Říkala jsem si, proč? Vždyť jim inventura vychází. Ale ty hlasy byly tak silné, že jsem se nakonec rozhodla každý den ve tři hodiny v noci chodit do hospody a dělat si inventuru. A nestačila jsem se divit. Zjistila jsem, že mi pánové vykazují polovinu skutečného zisku. Co jsem mohla čekat, když jsem jen důvěřovala a nestarala se. Byla jsem tehdy ještě hodně naivní a tak mě to zaskočilo. Jak mi tohle mohli udělat? Číšníky jsem vyhodila. Vyhrožovali mi, ale musela jsem obstát.
* * * *
Začala jsem přijímat další lidi a zase to nebylo jednoduché. Přijala jsem číšníka na doporučení známého. Večer jdu převzít peníze a zavřít hospodu a on je zlitý pod obraz a ještě s ním štamgasti vyrazili dveře u WC. Jiný byl úslužný celý týden a na konci týdne jsem zjistila velké manko a přitom by to člověk do něho neřekl. Rukama mi prošlo možná přes 150 zaměstnanců, a tak mě Vesmír dobře naučil znát různé odlišnosti chování lidí. Tolikrát jsem se chtěla hospody zbavit kvůli zaměstnancům, ale věděla jsem, že když potřebuji peníze na mé další plány, musím vydržet.
Povyprávím vám takovou jednu ‚perličku‘. Přijala jsem číšníka, který říkal: „Já tu budu jen přechodnou dobu, chci jít dělat na loď.“ Nakonec na hospodě zůstal pár let. Byl to takový organizátor a tak chlapy zbulíkoval, že si pozvou do hospody striptérku. Složili se a pozvali ji. Když slečna přišla, byla udivená: „Tady na té dlažbě a mezi stoly se mám svlíkat?“ Ale kšeft je kšeft a tak slečna začala dělat svoji práci. Chlapy si přinesli levné reflektory z domova, aby to měli hezky nasvícené a předháněli se, aby dobře viděli: „Jdi na stranu, já jsem si také zaplatil, chci vidět.“ Na tuto akci dlouho vzpomínali. Jindy jsme měli na hospodě striptýz zadarmo, to když se „Zubajda“, které bylo přes 60 let, opila a začala se tam svlékat. Jindy jsme tam měli domácí drama, když se opil štamgast a začal se tam fyzicky potýkat se svojí ženou. Prostě se tam stále něco dělo. Když jsem tohoto číšníka po letech potkala, říká mi: „Paní vedoucí, těch lidí, co se na hospodě vystřídalo, co. Všichni by vám měli postavit pomník.“ Pochopila jsem: Z peněz, které nakradli.
* * * *
Mojí slabostí bylo, že jsem neuměla točit pivo, a toho mohli zaměstnanci vůči mně zneužívat. Věděla jsem, že hospodu zvládnu, až se jednou za pípu postavím sama. Bála jsem se toho dne, ale věděla jsem, že musí přijít. Jednoho dne ráno, když předávám v šest hodin ráno číšníkovi peníze na automaty s tím: „Přepočítej si to,“ odvětí: „To jako tady mám počítat teď peníze, jó?
Já jsem po flámu, jdu se domů vyspat.“ Odešel a nechal mě tam. Otevíráme v 6.30, a tak mně nezbylo nic jiného, než zkusit čepovat. Ruce se mi třásly, měla jsem strach, moc mi to nešlo, ani jsem pořádně nevěděla, jak narazit sud, ale postupně jsem si s tím musela poradit. Štamgasti si mě dobírali: „Copak, dnes sama šéfová? Nejsou lidi?“ Bylo vidět, jak z toho mají škodolibou radost. Protože jsem se postavila zpříma k řešení, Vesmír mi během dne do hospody zavál paní, která se ptá: „Nepotřebujete pracovní sílu?“ Okamžitě jsem ji přijala, a když přišel číšník v poledne do hospody, vyhodila jsem ho.
* * * *
Začala jsem pracovat na hospodě. Přes den jsem už začínala dělat poradny pro lidi, kteří ke mně jezdili z celé republiky. Od 17 hodin jsem šla na hospodu a tam byla do 24 hodin a točila pivo. Musela jsem rychle vyrovnávat energie z duchovního světa poradny, do hospody plné úplně jiné energie. Když jsem jednou šla zase na hospodu, ptala jsem se Vesmíru: „PROČ?“ „Zkoušíme, kolik toho uneseš.“ Znělo mi to jako špatný vtip. Ale dnes chápu přísloví: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ A tím, že jsem musela, že vždy nebylo vyhnutí, jsem se mohla stát silnou. Kdybych měla možnost utéci z řešení, určitě bych to udělala. Ale moje zodpovědnost a smysl pro pořádek mi to nedovolily.
* * * *
Stále jsem nebyla u svých potřeb a tím si nevážila sama sebe. Stále jsem upřednostňovala ostatní. Říkala jsem si: „Musím ty štamgasty nějak odměnit, vždyť oni mají tu mojí hospodu jako domov a utratí mi tu celou výplatu, a tak jsem například na Vánoce místo toho, abych si užívala pohody, dělala doma chlebíčky a přivezla na hospodu až 100 chlebíčků. Když byl Valentýn, dostal ode mne každý srdíčko a štamprli, když byl Mikuláš, oblékla jsem za Mikuláše a dávala jim dárečky, když byly Velikonoce, obarvila jsem doma přes 100 vajec, které jsem podepsala a obdarovala je. Každý týden jsem zavedla na hospodě losování a 10 výherců mělo nárok na 10 piv zdarma. Čím více jsem pro hosty činila, tím více pomluv jsem se dozvídala. Oni si mě totiž nevážili, když jsem upřednostňovala je, a ne sebe.
Byla jsem překvapená neomaleností hostů. Měla jsem čokoládu na stole a oni mi jí klidně snědli, utrhli si papír z mé knihy, protože si potřebovali něco napsat. Když jsem roznášela pivo, křičeli na mě a já je stále omlouvala: „Pane Bože, nevědí, co činí.“ Jednou jsem roznášela pivo a jeden host mě plácnul po zadku, moje ruka vyletěla tak rychle, že jsem byla i já překvapená, a dala mu pohlavek. To jsem snad ani nebyla já. Sama jsem se této reakce lekla a čekala, co bude dál. Celá hospoda ztichla a ten host se mi přišel omluvit.
* * * *
Vesmír mě naučil, že si nemusím nechat vše líbit a omlouvat chování
druhého, ale že musím uznávat zásadu „na hrubý pytel, hrubá záplata.“
Jedině to funguje, tomu je schopen ten druhý porozumět.
* * * *
Vždy jsem prohlašovala, že bych nikdy nechtěla hospodu, a proto jsem jí dostala. „Nikdy neříkej nikdy.“ A když už jsem dostala hospodu, tak ne jen tak nějakou obyčejnou. Do mé hospody chodili lidé, kteří byli i několikrát trestaní. Stále je tam hledala policie. Jednou mě v lese obtěžoval nějaký muž, šla jsem to udat na Policii, a když mi ukázali seznam osob, abych identifikovala stíhanou osobu, byla jsem překvapená, hodně jsem jich znala z mé hospody. Denně tam docházelo k rvačkám a tekla krev, někteří číšníci se tam báli i pracovat. Kolik toho unesete, takové zatížení dostáváte od Vesmíru. Ale zase vás to o to více posílí. Dnes o sobě v hospodě neslyším žádné pomluvy, naopak mi hosté říkají, že si mě váží. To je paradox, co? Začala jsem si vážit sebe, a proto si můžu nyní užívat úcty okolí.
* * * *
Hospoda byla mým dobrým a moudrým učitelem. Dnes jí vděčím za moc. Ukázala mi mé stinné stránky a pomohla mi naučit se být vůdčí, a ne holkou pro všechno. Moc jsem se trápila dvanáct let s provozem hospody a nyní, když jsem vše pochopila a naučila se, nemusím se trápit, ale můžu sklízet plody.
* * * *
A tak vše, u čeho vydržíte a nevzdáte to, vám časem může přinést užitek.
* * * *
Čím vším jsem si musela ještě projít, a co jsem díky těmto zkušenostem pochopila, se dočtete dále.
* * * *
Další úryvky z knihy
Lidé, kteří umí pracovat, budou v této době sklízet ovoce, bude se jim dařit. Lidé, kteří chtějí ještě podporovat ostatní, i když jsou pracovití, mohou o práci přijít.
Přišla za mnou kamarádka s přítelkyní, pracují v potravinách a vedoucí je bere „u huby“. Mají za tu dřinu málo zaplaceno. Povídám: „Dokud budete podporovat své děti v nicnedělání, lepší zaměstnání vám nebude dáno a peněz vám bude stále více ubíráno. Jedna podporovala svého syna, který by mohl pracovat, ale proč by dělal, když ho máma živí. Moje kamarádka podporovala svoji dceru s dítětem a jejím přítelem. „Proč nedělá přítel tvé dcery?“ „Protože se mu nic nezamlouvá a práce ho prý musí bavit.“ Platila jim celý půl rok nájem a nyní už nemá z čeho, tak je stejně vystěhují. Moje kamarádka zbytečně přišla o peníze a ještě jim prodloužila učení. Kdyby jim už od začátku neplatila nájem, došlo by k tomu dříve a ještě by ušetřila pro sebe. Když bude podporovat svoji dceru, ta nebude tlačit na svého přítele v tom, aby šel do práce. Když jim přestane platit nájem, vystěhují je, a dcera začne tlačit na svého přítele, protože se bude bát o živobytí. Vesmír musí mé kamarádce vzít finance, aby nepodporovala dceru a jejího přítele, protože je neučí odpovědnosti a Vesmír to hodnotí jako „špatnou iniciativu“.
* * * *
Často slyším: „Když nemůžu nic najít, nikde mě nechtějí.“ Tito lidé nejsou vnitřně rozhodnuti, že chtějí opravdu pracovat a proto se jim nedaří práci sehnat. Člověk, který chce pracovat a je o tom přesvědčený, práci najde okamžitě.
Naše podvědomí dává impulzy k tomu, co se děje okolo nás.
* * * *
Nelze rychle zbohatnout, ale lze zbohatnout pílí.
Je důležité si uvědomit, že nemůžeme zbohatnout bez práce. Vše je ve Vesmíru posuzováno přísnými pravidly a tak i duše, které jsou v tomto životě požehnány bohatstvím ve vnějším světě, toto bohatství získali za pilnou nebo usilovnou práci ve fyzickém světě a je jedno, zda v tomto životě, či v minulých životech. Vše se odehrává nyní, a proto jak pracuji, tak jsem odměněna. Nelze dostat nic zadarmo, vše je vyslouženo prací.
Co je pro vás důležitější bohatství duše nebo materiální bohatství?
Co mají obě bohatství společného? Píli.
Bez píle, vytrvalosti a stálého záměru se nedá dojít k cíli. Obojí vyžaduje neustálou práci. Duše se obohacuje na vnitřní úrovni zpracováváním myšlenek a tím roste, na vnější úrovni neustálou fyzickou aktivitou. Každý člověk má tolik bohatství, kolik je ochoten vložit do svého záměru.
Obohacují nás zkušenosti ve fyzickém světě a zrovna tak nás obohacují vztahy, ze kterých čerpáme moudrost.
Čím větší bohatství má člověk v sobě, tím větší bohatství má okolo sebe.
Má bohatý život, co se týče jeho úrovně materiální, tak citů, které může dát druhým. Proto je důležitá píle, bez které není bohatství. Člověk, který získá bohatství bez píle, si ho nebude vážit a zase ho rychle pozbude. Čím více bohatství má člověk v sobě, tím více prostoru pro něj potřebuje, a čím více bohatství dává druhým, tím větší prostor je okolo něj.
Prostor je svoboda ducha ať už na materiální úrovni, kdy si můžu dopřát větší byt nebo na duchovní úrovni, kdy si můžu dopřát větší nezávislost. A tak člověk, který podniká a daří se mu, je člověk, který prošel již pílí v minulých životech a už ví, o čem práce je. Člověk moudrý je zase člověk, který už prošel mnoho zkušeností v mezilidských vztazích a už ví, o čem život je. Oba jsou bohatí tím, čím prošli. A proto je důležité procházet lekcemi s pílí a vytrvalostí, abychom byli bohatí.
Když se spojí bohatství na vnitřní a vnější úrovni,
mohou se dít zázraky.
* * * *
Měla jsem problémy se zaměstnankyní, která u mě pracovala delší dobu. Stále jsem oddalovala náš rozchod, neboť jsem k ní měla i svůj osobní vztah. Jednou se mě partner zeptal:
„A co ti na ní vadí?“
„To, že je nespolehlivá, nezodpovědná.“
„A čím jsem si tě přitáhl?“
„Tím, že jsi odpovědný, je na tebe spoleh, hezky se mi s tebou povídá,“ zněla odpověď.
Pozastavila jsem se nad těmito odpověďmi. Vždyť jsou stejné. Jak to, že jsou stejné, když vždy na druhém vidíme sami sebe a tudíž své klady, nebo zápory? Došla jsem k uvědomění, že s kolegyní pracuji už dvacet let a tudíž jsem si jí k sobě přitáhla ještě v době, kdy jsem také nebyla ještě spolehlivá a zodpovědná. Přitahujeme si do života vždy naše stíny. Nechtělo se mi tehdy řešit, ono to nějak dopadne. Nejlépe, kdyby to za mě vyřešili ti druzí. A tak jsem se mnohdy rozčilovala, že jsou ostatní v práci nezodpovědní a nespolehliví, ale byla jsem to já, protože jsem házela svoji odpovědnost na ně.
Když jsem se naučila být spolehlivá a zodpovědná k sobě, pochopila jsem, že nastal čas se s kolegyní rozejít, protože náš vztah vysiloval mě i jí. Já jsem už viděla ty detaily, které jí ještě byly fuk a ona se zlobila, když jsem jí vytýkala věci, které zanedbávala.
* * * *
Disciplína jsou dveře, které vedou ke svobodě.
Pracovala u mě šestnáctiletá dívka a několikrát jsem se přesvědčila, že mi lže, i když se dušovala, že mluví pravdu. Ale lži byly tak jasné, že jsem nepochybovala. Bolela mě hlava z této pracovnice a to proto, že jsem zvažovala, zda si ji zde mám nechat, protože jinak svou práci odváděla v pořádku, anebo zda se s ní mám rozloučit. Starý kód jí chtěl prominout a říkal mi: Zase budeš muset přijmout někoho jiného, někoho jiného zaučovat a co ty víš, co můžeš čekat od dalšího zaměstnance, a nový kód se pral se starým a říkal: „Pusť jí, už jí nevěříš a stále ji budeš podezírat a nebudeš se cítit dobře v její blízkosti.“ Nakonec jsem si řekla, že ji propustím a najednou jsem si oddychla a bylo mi líp. Dříve by mi bylo té dívky líto a dávala bych jí šanci, ale stále bych na to doplácela já, protože by se zase něco objevilo, co by mi vadilo. Ona mi odkrývala mé stíny. Stále promíjím a jsem tolerantní, a pak se divím, že ostatní nejsou v mém okolí odpovědní.
* * * *
Původní otevírací doba naší čajovny byla od 10 hodin. Ale zjistila jsem, že lidé v tomto čase nechodí, a tak jsem napsala na dveře: Z důvodu malé návštěvnosti pracovní doba upravena od 14 hodin. Slyšela jsem z více stran: „To bys tam neměla tak psát, takhle si lidé budou myslet, že k vám chodí málo lidí, a to není dobré.“ Ale já nemám co skrývat, proč bych nemohla napsat pravdu? A tím, že odkrývám věci tak, jak jsou, již pomluvy ke mně nechodí. Lidé, kteří vymýšlejí stále intriky, se stále s těmito intrikami budou setkávat v okolí sebe. Ale oni to možná ani neuvidí, protože v tom žijí a připadá jim to přirozené.
Pomluvy vznikají tak, že se bojím si to s příslušným člověkem vyříkat, a tak si raději postěžuji vedle, a ještě si něco přidám a tak to koluje stále dál, a poslední už to má tak okořeněné, že jádro uniká. Ale neuvědomuji si, že pokud se mi stále vrací pomluvy, že i já jsem jejich autorem. Pokud si nevyříkám problém s dotyčným, ale stále jen intrikuji za jeho zády, budou se mi stále pomluvy vracet. Když já pomlouvám ostatní, ostatní zase pomlouvají mě – je to zákon.
Volala mi přítelkyně: „Udělala jsem v práci průšvih a nevím, zda to mám šéfovi říci. Bojím se, že toho zneužije. Co mám dělat?“ Odpovídám: „Chci žít čisté vztahy, a proto bych mu to řekla.“ Kamarádka to zkusila a byla překvapená, že to prošlo a ještě dopadlo docela dobře. Ze strachu
jsme byli zvyklí žít raději faleš. Báli jsme se, že když řekneme věci tak, jak skutečně jsou, že nám to ublíží. Je zapotřebí se těchto omezení vzdát a dělat věci čistě. Čím čistěji budu přistupovat k druhým, tím čistější můžu mít vztahy s ostatními, a tím se mi může i lépe dařit.
* * * * *
Vtip
Povídají si dva informatici: Představ si, včera jsem se seznámil s nádhernou blondýnou …“ „No, nekecej…“ Pozval jsem ji k sobě, trochu jsme pili, objal jsem ji …“ A co dál?!“ „No, najednou mi řekla: „Svlíkni mě!“ „Téééda! A..?“ „No, sundal jsem jí teda sukni, kalhotky, pak jsem ji posadil na stůl vedle notebooku …“ „Nekecej, ty sis koupil notebook?! Co má za procesor…?“
Moje kamarádka mi volala celá rozhořčená: „Kolegyně z práce mi donesla, že jiná kolegyně řekla ředitelce, že chci odejít z práce na poslední chvíli a dodala, že nechápe, jak se můžu takto zachovat. Jak si může něco takového dovolit, takhle mě pomluvit.“ „Mě to nepřijde jako pomluva, vždyť si může říkat, co chce.“ Ale proč mě se to jeví takto a mé kamarádce jinak? Protože mě už je jedno, co si ostatní o mě myslí. Povídám kamarádce:„Víš, připomíná mi to můj vztah. Když mi partner říkal: Slyšel jsem o tobě to a to, vadilo mně to a chtěla jsem vědět, od koho to slyšel. On na to: Slíbil jsem, že toho člověka neprozradím. Tenkrát se mě to dotklo. Chodím s člověkem, který by si mě měl vážit a měl by věřit mně, a on raději věří někomu jinému, a já ani nemám možnost se obhájit, když mně neřekne, kdo to říkal. Nemám se s kým konfrontovat. Proč jsem se tehdy chtěla hájit? Protože jsem chtěla být pro mého partnera tou bezúhonnou, tou nejlepší. Dnes by mi to bylo jedno. Slyšel jsi to? Dobře, ty si sám musíš udělat názor, já tě přesvědčovat nebudu.“ Už si věřím, vím, co říkám a co dělám a nemusím o tom nikoho přesvědčovat, a pokud ten odpovědět, ale pořádek si sám v sobě musí udělat on. Já mám jasno. Moje kamarádka se nyní učí řešit tuto situaci, aby se jí pak nevyskytla ve vztahu jako mně.
Nejhorší je, když něco slyšíte a věříte tomu. Je dobré dotyčnému říci, co jste o něm slyšeli a také mu povědět od koho. Každý musí vědět, co má říkat a pokud si za svými slovy stojí, neměl by být pro něho problém si to obhájit. Pokud ovšem chce jen roznášet drby a tím škodit ostatním, dojde ke konfrontaci, která mu nebude příjemná, ale on se možná ponaučí, a už o vás nic říkat nebude. Možná o jiných, ale rozhodně ne o vás, bude mít strach z konfrontace, anebo vám už to bude jedno, druhý to vnímá jinak, nedá se nic dělat. On se může zeptat, já mohu od Ale hlavně budete mít všichni jasno. Pokud vám někdo něco o druhém říká s tím: „Ale neříkej mu, že jsem ti to říkal já!“ Už zde si můžete být jistí, že věci nejsou skutečně tak, jak je říká. Proč by měl mít strach? Snaží se být dobrý na obě strany a zde je faleš. Dnes, když o někom budu něco říkat, nebudu se bát si to s dotyčným člověkem vyříkat z očí do očí. Vím, co říkám a stojím si za tím. Ale pokud si nejsem jistý tím, co říkám, nechci si s tím druhým nic ujasnit. Pokud se naučíte dávat do věcí jasno a případně nekrýt dotyčného pomlouvače, všem se uleví a vztahy budou lepší.
Moje kamarádka, která si stěžovala na svojí kolegyni, jak píši na začátku tohoto článku, se rozhodla, že půjde za ředitelkou a všechno jí řekne. Ptám se jí: „A ředitelka ti něco říkala?“ „Ne.“ „Tak proč chceš jít za ní? Neměla bys jít za kolegyní a všechno si ujasnit s ní?“ „To nemůžu, to bych jí dala přes hubu.“ „Ale uvědomuješ si, že chceš dělat intriky, když nejdeš za ní a chceš jít za ředitelkou? A dokud budeš tyto intriky dělat a nebudeš věci řešit přímo, budou se ti pomluvy vracet. Stačilo by jít za kolegyní a říci jí: Pokud budeš mít něco vůči mé osobě, budu ráda, když mi to řekneš a nemusíš to říkat ostatním. Ráda si o tom s tebou popovídám. Tímto způsobem si získáš nejen úctu, ale dáš jí i hranice. A pokud bude dělat, že o ničem neví, klidně bych jí řekla zdroj, ze kterého jsem informaci získala. Vzduch se na vašem pracovišti vyčistí a věcí se upraví na správnou míru.“ Kolikrát někdo jen pomlouval, že chtěl lidi mezi sebou rozeštvat, a protože jsme ho kryli, tak se mu to i dařilo. Dnes by si každý měl s každým vše vyjasnit a není třeba prostředníků.
„A až ti nebude záležet na tom, abys byla dobrá, bude ti i jedno, co o tobě kolegyně říkají. Ale zase až ti to bude jedno, tak už se o tobě nic povídat nebude. Tvé ego umřelo a už není rozumově o co bojovat. Zůstaly jen city a ty mají pochopení pro lidské slabosti. To, co s námi stále bojuje s ostatními, je naše ego. Ego je náš rozum a tak rozumově stále posuzujeme věci, ale pokud ego umře, naučíme se vše posuzovat jen city a ty nám spolehlivě řeknou, co je zapotřebí kdy udělat a jak se k čemu postavit.“
Dokonce se mi vybavilo, když jsem před časem šla natáčet do rozhlasu, jak mi redaktorka sděluje:„Víte, moje kolegyně řekla: Takovou čarodějnici jsi si pozvala? Stejně jí nevěřím.“ Dříve by se mě to hluboce dotklo, kdo má právo o mě takto smýšlet, a byla bych dotčená. Ale to by bylo dotčené moje ego, ale když už ego není, nemá se nás co dotýkat a je nám jedno co si ostatní myslí. Když jsem ještě měla ego a jeden známý o mě řekl, že vypadám jako čarodějnice, dostal ode mne vynadáno. Nakonec se mi omluvil. Ale i tato cesta je správná.
Abychom si mohli začít vážit sami sebe, musíme si nejdříve uvědomit
svoji hodnotu.
* * * *
Vtip:
Dlouho jsme se té anekdotě pana šéfa smáli, než jsme pochopili, že jde o pracovní úkol.
Také vás zlobí zaměstnanci, že neudělají věci, které jim řeknete? Možná, že je chyba v tom, jak jim to říkáte.
Často řekneme: „Až budete mít čas, tak udělejte to a to. Nebo až se vám bude chtít, nebo kdybyste chtěli…“. Chyba je už v těchto sděleních. Pokud podáme úkol zaměstnanci takto, zaměstnanec ještě není natolik vědomý, aby si uvědomil, co po něm chceme a nejlépe hned. Bude hledat stále různé výmluvy, proč ještě nemůže tento úkol splnit. Pokud něco chceme, musíme to říci jasnou a srozumitelnou formou. Chci, aby toto bylo dnes hotovo, nebo teď udělejte to a to. Tomu zaměstnanec rozumí, ale nerozumí kompromisům. Tam se ještě projeví jeho neschopnost spolupracovat. Ještě neumí spolupracovat, ještě si neuvědomuje odpovědnost vůči podniku, a proto nebude rozumět našim příkazům, které nebudou dány jasně s termínem.
Když jsem přijímala jednu zaměstnankyni do hospody, přišla jsem tam jedno dopoledne a povídám jí vlídně: „Jste nevyspalá, unavená, měla byste se pořádně vyspat.“ Vlídnost a to, že jdete zaměstnanci na ruku, se nevyplácí, automaticky to začne zneužívat. Během dopoledne mi přišla zpráva: „Máte pravdu, jsem unavená, co mám dělat?“ Politovala jsem a tak se mi to hned vrátilo. Každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán. Měla jsem spíše říci: „Takto svou práci vykonávat nemůžete, měla byste zlepšit svůj přístup, nebo měla byste chodit vyspalá do práce.“ Nemělo by mě zajímat, co dělá mimo práci (zda chodí po barech), ale jak se chová v práci.
Jindy jsem přišla ráno na hospodu a povídám zaměstnankyni: „Pusťte music box, ať je veselo.“ Odvětila mi naštvaně: „Jsem ráda, že mám chvíli klid, že je ticho.“ Vycítila jsem, že není vnitřně v pohodě a tak jsem si řekla, nechám jí být. A to byla ta chyba. Za chvíli přišla za mnou do kanceláře a povídá mi: „Co bude dělat ta nová uklízečka?“ Odpověděla jsem jí a ona na to: „To znamená, že budeme dělat zase všechno jako dosud?“ A to už jsem cítila, že do mě vjíždí vztek. „Ano, chcete peníze, tak musíte pracovat.“ „Copak my děláme málo?“ „Ne, děláte dost, ale budou se dodržovat podmínky, za kterých jste byla přijatá.“
Tento bodanec do srdce jsem si mohla ušetřit, kdybych hned zpočátku na ní nebrala ohled a jasně jí řekla: „Ten music box je tady od toho, aby se pouštěl, a vy víte, že ho máte pouštět.“ Tam by nepřišlo to druhé zklamání. Jakmile člověk není u svých potřeb, ale u potřeb druhého, vrátí se mu to. Vycítila jsem její nepohodu a přenesla se k jejím pocitům, což byla moje chyba, a proto jsem tu její nepohodu pak musela převzít. Takto fungují všechny vztahy.
K pracovním vztahům mi přišla channelingem tato informace: Je dobré být přísný a je dobré dávat ostatním hranice, ale ne za každou cenu. Je dobré od zaměstnanců chtít práci, ale není třeba je kárat. Je třeba do věcí vnést řád a ten dodržovat. Je dobré se se zaměstnanci vypořádat finančně, a dále o tom nemluvit. Vše je v rukách osudu a každý dostane vše, dle svých zásluh. Nemusím soudit a dávat druhým rady, aniž bych prožil jejich příběh. Je dobré prožít jejich příběh s tím, že je jen vedu, ale nedávám směr. Jen se dívat a dávat jim jen útěchu. Ta jim pomůže víc než slova.!!!!!!
* * * *
Přijde za mnou paní a chtěla by u mě pracovat. Říká: „Nyní pracuji v sauně, ale jen třikrát týdně za 50 Kč na hodinu. Nebaví mě to tam a taky potřebuji alespoň 15 tisíc měsíčně. Povídám: „V tom případě si musíte najít práci, která vás nemusí bavit, ale která vás uživí.“ Paní je v šoku: „To je pro mě nové, já myslela, že mám dělat jen to, co mě baví.“ Vždy si můžu vybrat, buď budu mít málo peněz, ale můžu dělat jen to, co mě baví, ale pak nebudu mít na to, co bych chtěla. Anebo budu mít více peněz, ale přijmu dělat i to, co mě nebaví a pak můžu mít peníze na to, co mě baví.
---------------------------------------------------------------------------------
Moudrosti z jednotlivých kapitol
Lidé se naučí jedině přes finance. Domlouvání neslyší, ale na peníze slyší.
Právě z malých věcí se tvoří velké věci ať ku prospěchu, či ke ztrátě.
Vážit si jeden druhého neznamená, že se s tebou nechci utkat v polemice,
to je pýcha. Ale znamená to, vážím si tě natolik, že si to s tebou ráda vyříkám.
Nikdo vás nezraňuje, zraňujete jen vy sami sebe chybným přístupem.
V duchovní rovině, když chci něco dát nebo udělat pro druhé, udělám to bez očekávání.
Snažme se mít co nejméně dluhů vůči sobě i ostatním, ať se můžeme svobodně rozhodovat a pohybovat.
Soudila jsem podle sebe. Já bych se chovala jinak a zapomněla jsem, že každý jsme jiný.
Přes peníze se dostáváme k citům.
Někdy pro záchranu druhých jsme schopni opustit to, co nás naplňuje, a stejně toho druhého nezachráníme.
Neunáhlete se ve svých emocích, ale v klidu zvažte všechna pro a proti, než uděláte řešení ve svůj prospěch.
Všeho, co zaplatíte a nedostanete zadarmo, si vážíte více.
Vše, co se vám v práci nelíbí, jsou jen vaše stíny, které je třeba odstranit, pak naleznete spokojenost i dostatek všeho ostatního.
Nestačí představivost, musí být tvořivost.
Lidé znalejší, duchovnější, již mají odpovědnost vůči sobě a vůči druhým.
Lidé, kteří se učí být duchovnější, se ještě učí odpovědnosti k sobě a k druhým.
Vesmír omluví naše chování, když neznáme vesmírné zákony, ale neomluví, když už známe a nekonáme tak.
Jaké poznání a zralost mám v sobě, takové dary mám v sobě i okolo sebe. Čím větší bohatství mám v sobě, tím větší bohatství můžu mít okolo sebe. A proto nehledejte bohatství v druhých a ve věcech, ale hledejte v sobě a budete štědře odměněni a budete mít všeho dost.
Dokud si nezačneme vážit sami sebe a oceňovat se, nemůžeme chtít, aby si nás vážili a oceňovali ostatní.
Je důležité si uvědomit, že vše co dělám, dělám vždy pro sebe, a ne pro druhé. Dělám to proto, abych měla z čeho žít.
Myšlení by se mělo ubírat směrem: Jsem v tom dobrý a umím se ocenit. To člověka zavazuje k úsilí dosáhnout v tom, co dělá ještě více.
Musela jsem hlavně změnit náhled na situaci. Nemůžu chtít peníze z činnosti, která mě baví, ale činnost, která mě nebaví, mi může dát peníze pro činnost, která mě baví. Časem se objevily peníze z obou činností, protože jsem vytrvala a hledala. Když budete hledat řešení, vždy ho najdete.
------------------------------------------------------------------------------------
Často se setkávám s nespokojeností lidí v práci. „Víš, já si potřebuji v práci s někým popovídat, někoho, kdo mi rozumí a ne jen strohé rozkazy a jenom dělat.“ Ale tento člověk si spletl práci se zábavným podnikem. Ty časy, kdy jsme přišli do práce a nejdříve si popovídali o tom, jak bylo a pak dlouho přemýšleli o práci, jsou pryč. V dnešní době si každý uvědomuje, že čas jsou peníze a proto vás zaměstnavatel nebude platit za nicnedělání. Říkám této paní: „Ale vždyť máš dobře placenou práci a to, že si kolegyně s tebou nepovídá a jen pracuje, je v pořádku.“ „Tak to já tam tedy dělat nemůžu.“ Tato žena se musí naučit pokoře, ještě nezažila v minulých životech, co to je nemít co do úst a tudíž si nemůže vážit práce a být ráda, že má na obživu. Bude muset projít zkouškami, které ji poučí.
Do mé poradny se dostavila paní, která byla dvacet let vdaná a nikdy nepracovala. Její muž byl finančně zajištěn a tak ona neměla ponětí o tom, jak se peníze vydělávají. Říká: „Něco bych měla dostat z majetkového vypořádání a tak si říkám, že bych si mohla udělat kurz vizážistky, to by mě bavilo. Kurz stojí 20 tisíc.“ Přemýšlím si o sobě: Já kdybych neměla jasno v penězích, kolik mi zbude po vyrovnání, asi bych si ten kurz nedopřála. Nehledě k tomu, že v dnešní době si asi tato žena bude těžko shánět práci vizážistky. Nenápadně jsem jí to naznačila. Paní však říká: „No třeba do „Lídla“ bych pracovat nešla, to bych raději umřela hlady.“ Ani si neuvědomuje, že vyřkla to, s čím se bude muset v životě potkat, aby pochopila, že v nouzi je třeba dělat vše. Tam umírá ego, tam se rodí pokora.
* * * *
Řekla jsem si, půjdu se podívat do mé bývalé cukrárny, kterou jsem pronajala. Vejdu a už prodavačka za pultem se tváří tak, že by člověk měl chuť odejít. Pozdravím, prodavačka neodpoví a dál si dává dorty na tácky. Chvíli stojím u pultu a pak slyším: „Dáte si?“ „Kávu.“ „Sedněte si, já vám ji přinesu.“ Sedím, popíjím kávu a pozoruji prodavačku. Do krámu během té doby přišli postupně další tři lidé. Vše se odehrává stejně, a proto lidé zase odejdou. Prodavačka má nějaké své trápení a dává ho do svého postoje v práci. Dříve jsme byli zvyklí, že nás všichni litovali a pomáhali nám řešit naše trápení a tak i tato prodavačka ještě žije ve staré době a myslí si: „Mohou být vůbec rádi, že tu jsem, když mám také starosti.“ A dává to všem náležitě znát.
Dříve bych mé poznatky provozovateli cukrárny neřekla, přece nebudu žalovat, ale teď jsem cítila, že je důležité, aby to věděl. Když jsem mu situaci vylíčila, poděkoval mi se slovy: „Už je mi jasné, proč ta druhá prodavačka má větší tržby než tato.“ Stačí takováto prodavačka a odradí lidi, kteří nepřijdou ani na směnu té druhé a krám se položí. Ona totiž ještě nechápe, že musí na svoji výplatu vydělat a tudíž své starosti opustit.
Člověk slabý nedokáže být zodpovědný, když má starosti. Člověk silný, dokáže být i přes starosti zodpovědným.
Kamarádka, která pracuje v Německu, mi řekla: „Byla jsem úplně na dně a v práci mi řekli, že buď se dám do kupy, nebo mě vyhodí.“ Když mi to před léty vyprávěla, připadalo mi to bezohledné, ale protože se už dívám více reálně, vidím, že nic jiného nezbývá.
* * * *
Vtip: Prostitutka stopuje na cestě. Zastaví ji auto, z okna se vykloní chlap a říká: „Co uděláš za tři tisíce?!“ „Všecko, všecko!“ „Tak nasedni, jedeme betonovat!
Pochopila jsem jednu věc:
Pokud přijímáte zaměstnance, protože je vám ho líto, bude vás citově vydírat.
Pokud přijímáte zaměstnance, protože ho chcete zachránit, časem zjistíte, že zachránit nechce.
Pokud přijímáte zaměstnance, protože chcete, aby si vydělal peníze, časem zjistíte, že je mu jedno, zda si vydělá, či nikoliv.
Když jsem zpočátku chodila do mé hospody na inventuru, přála jsem si, aby jim vyšla, nechtěla jsem mít se zaměstnanci problémy. Pak jsem si přála, aby jim vyšlo pěkné ‚dýško‘, chtěla jsem jim dopřát. Jak jsem sílila, začalo mi být jedno, zda inventura vyjde či nikoliv, a když nevyšla, dostála jsem svému slovu a dala pracovníkovi pokutu, o které věděl, že ji dostane, pokud mu inventura nebude sedět. Neměla jsem v sobě žádné emoce a pracovník mohl počítat s tím, že pokud by se to opakovalo, že ho vyhodím. Začala jsem upřednostňovat sebe a tím jsem začala mít se zaměstnanci méně potíží.
Musíte se naučit přijímat zaměstnance bez jakýchkoliv pohnutek a dát
mu jasná pravidla v tom, co od něj požadujete.
* * * *
Jiná paní mi říká: „Nevím, zda tam budu moci pracovat, oni na mě chtějí, abych hlásila, kdo přijde pozdě a já přeci nejsem udavač.“ Ano, každý zaměstnavatel bude chtít od zaměstnanců kázeň, a proto bude dbát i na docházku. Když ta paní nebude bránit zájmy podniku, lidé nebudou odpovědní k práci a podniku se nebude do budoucnosti dařit. Je zapotřebí nešvar společnosti – nezodpovědnost lidí – vytlačit. Když je nebude nic nutit odvádět svoji práci v pořádku a dodržovat pracovní docházku, těžko se duše pohodlné rozhýbají k tomu, aby byly jiné. Vše se učíme a většinou tím, že jsme přinuceni se učit. Ještě nejsme tak daleko, abychom se měnili z vlastní vůle.
Byli jsme zvyklí nedonášet. Ten, kdo donášel, byl v kolektivu neoblíbený, a proto si to nikdo nedovoloval. Ale jak máme vést věci k užitku, když budou lidé, kteří nebudou k hospodaření přistupovat s čistým úmyslem, ale budou podniku škodit svým přístupem. Když bude více lidí krást a nikdo na to neupozorní, asi těžko bude podnik vykazovat zisky a my časem o místo přijdeme, protože nebude z čeho vyplácet mzdu. Když bude někdo chodit pozdě, ostatní budou muset za něho pracovat, nebo budou stále více naštvaní, že on si toto dovolí a oni ne. Zase z toho budou narůstat nesváry na pracovišti, a to poznamená i týmovou práci. Proto je zapotřebí opustit naučené kódy „donášet je špatné“, ale naučit se upozorňovat na chyby. Jak se mají chyby napravovat, když si jich nikdo nebude všímat.
Kamarádka mi říká: „Nevím, co mám dělat. Mám na starosti zaměstnance a šéf chce občas vědět, co se ve firmě děje. Zaměstnanci jezdí firemními auty na obědy a pak ještě si oběd prodlouží. Nevím, zda to mám šéfovi říci.“ „Kdo tě živí?“ „Šéf.“ Tak mu to musíš říci, vždyť ty přihlížíš k tomu, že ho ostatní obírají o peníze a ještě chceš, aby tě za to platil. Musíš se naučit přiklonit na stranu toho, kdo tě živí. V socialismu jsme všichni rozkrádali podnik a ten, kdo to řekl, byl špatný, trhal partu, ale nyní jsme každý sám za sebe a každý budujeme tu naši společnost vlastním úsilím. Když se budu špatně starat o podnik, ve kterém pracuji, zkrachuje a i já přijdu o práci.
* * * *
Zaměstnanci berou hodného šéfa jako slabého šéfa,
v přísném šéfovi cítí bezpečí.
Zaměstnanci byli zvyklí, že veškerou odpovědnost za ně nesl šéf, a když náhodou udělali něco navíc, dávali to značně najevo, aby si toho šéf všiml a dle toho je náležitě odměnil. Naopak, když udělali chybu, nepředpokládali, že by ji měli uhradit. Pamatuji si, když jsem pomáhala svým zaměstnancům u sebe v obchodě a jedna zaměstnankyně mi řekla: „Já už to kafe mám úplně studený.“ A já na to: „To jste na tom ještě dobře, to já jsem si ho ještě ani nestihla udělat.“ Nebo: „Tam nahoře jsme to všechno uklidili, až nás z toho bolí celý tělo.“ A já na to: „Když jste to celý rok zanedbávali, tak se nedivte, že vám to teď dalo tolik práce.“ Tento můj postoj se zaměstnancům očividně přestal líbit, neboť byli zvyklí, že za každou maličkost jsem je pochválila a tak řekli: „No, dříve jste to aspoň ocenila, vůbec se mi nelíbí vztahy, které mezi sebou nyní máme, už mě to nebaví tady pracovat.“ Povídám: „A kdo ocení mě, že jsem vám sehnala stroj na zmrzlinu, abyste se uživily“(tržby šly rapidně dolů a bylo třeba hledat jiné cesty). Byli jsme zvyklí, že za určitou pracovní dobu dostáváme určitý plat, ale nikdy nás nenapadlo, že když nebude podnik prosperovat, nebude mi z čeho vyplácet peníze a tím, že i já mohu přijít o místo.
* * * *
Vtip: Není dobré učit se od mládí jen jednomu plaveckému stylu. Například jeden můj známý spadl do studny, uměl plavat jenom motýlka a umlátil se o stěny.
Lidé se diví, že ti druzí nejsou čestní, nebo odpovědní. Ale oni neví, co to je, co se po nich chce. Nemají tyto vlastnosti vžité a tak nechápou, co po nich ti, co chtějí už odpovědnost a čestnost žijí, chtějí. Je to o tom, kde se duše daného člověka nachází, zda už zná vesmírné zákony a dle nich se chová, anebo zda o nich ještě pochybuje, nebo je ještě neumí přijmout. Stále více se bude stávat, že každý člověk bude pracovat v těch sférách, ke kterým patří. Člověk s neznalostí vesmírných zákonů a hrubším zrnem bude pracovat v prostředí, kde bude přicházet do styku s lidmi, kteří ho okradou, nebo k němu nebudou upřímní. Neuvědomuje si, že sám tyto impulsy vysílá. Každému v dnešní době bude dáno pracovat podle jeho zásluh pro Vesmír.
Lidé, kteří si budou stále více osvojovat vesmírné zákony, se budou osamostatňovat a bude jim dáno podnikat na vlastní pěst, nebo najdou takové zaměstnání, kde se budou cítit spokojeni – jakoby si polepší. Lidé, kteří se budou bránit přijímat vyšší vědomí, se budou stále více stávat otroky své profese a nebudou se cítit spokojeni s tím, co tvoří.
Tady na planetě jsou zástupci Vesmíru v lidské podobě, kteří již uznávají vesmírné zákony a druzí, kteří se je učí.
* * * *
Zkušenost je trvalý jev, který je s námi neustále. Domluva je krátká informace, která hned odejde. Proto bychom neměli omlouvat chyby druhých a domlouvat jim ve snaze jim pomoci. Více jim pomůžeme tím, že je donutíme odpovědnosti.
* * * *
Nikdy nezapomeň na zákazníka a nedopusť,
aby on zapomněl na tebe – motto židů
Nová doba bude žádat ocenění svých kvalit a dle toho najdu sobě vhodné zaměstnání. Měla jsem na hospodě číšníka, který kdyby nepil, byl by to láskyplný člověk. Rozdal by se pro druhé, ale právě proto, že byl slabý uvnitř, když přišel nějaký problém, začal pít. A tak jsem se s ním v dobrém rozešla. Když si přišel pro ‚zápočťák‘, říká mi: „Mám teď hospodu a musím tam být od rána do večera a ještě musím hlídat kuchaře, neboť se mi občas opije.“ Povídám: „Už víš, jaký to je, když ti zaměstnanec pije a nemůžeš se na něj spolehnout?“ Dal mi za pravdu.
A tak se v nové době budeme potýkat se situacemi, které nejsme schopni pochopit jinak než zkušenostmi. Když se někomu bude zdát, že je špatně ohodnocený, a přitom hodně dělá, dostane se mu takového zaměstnání, které mu ukáže, zda jeho názor byl správný. Buď se bude cítit v novém zaměstnání lépe a dojde k názoru, že v původním zaměstnání byl využíván, nebo dojde k názoru, že to nebylo tak špatný, jak si myslel. Každý dle svého uvědomění budeme od roku 2009 zkoušeni v pracovním procesu. Někdo je totiž zvyklý pracovat více a nepřijde mu, a někdo méně a přesto se mu zdá, že ho druzí využívají. Když lidé dojdou i ve své pracovní oblasti do svého středu, bude se jim jevit život zcela jinak. Budou uznávat jiné hodnoty a to povede ke změkčení duše a zbavení její zatvrzelosti.
Každý si bude muset od roku 2009 sáhnout do svého svědomí vůči druhým
skrze práci a odpovědnost.
* * * *
Když vydáváme peníze v neprospěch společnosti, Vesmír nás za to nemůže pochválit. A tak, aby nás poučil a my nedělali stále stejné chyby, musí nám ubrat ve financích, abychom si to nemohli dovolit. Proto najednou máme peněz méně a nemáme už z čeho dávat.
* * * *
Kamarádka mi říká: „Já si myslím, že kdyby všichni měli peníze, žilo by se nám fajn.“ „Nežilo. Přestav si, kdybys byla sytá, asi by ses o nic nesnažila a spíše by tě to uspalo. Když je člověk sytý, je líný a protože má plný žaludek, ani ho to k ničemu nenutí. Teprve hlad v nás spouští touhu se nasytit, něco dokázat, jít dál, snažit se a provokuje nás. Nedá nám spát, s prázdným žaludkem se těžko usíná. A tak je člověk neustále bdělý a snaživý. S plným žaludkem je člověk líný a spící. A tak by to bylo i s penězi, o nic bychom se nemuseli starat, stále bychom mohli vše mít, a to by nás přestalo bavit. Radost člověka roste z dobře vykonané práce a z toho, že to dokázal, že se dokázal nasytit sám. Když vám někdo dá něco rovnou pod nos, nevíte, kolik je v tom úsilí, a proto si toho tolik nepovažujete. Ale když si něco sami vytvoříte, víte, kolik vás to stálo, a více si toho vážíte. Už dříve zde žili společnosti, které měly bohatství, bylo zde všeho dost, plno zlata. Jedlo se na zlatých talířích, jak se říká „pečení holuby lítali přímo do pusy,“ ale jak mi bylo sděleno channelingem, tyto společnosti úplně shnily. Přestaly na sobě pracovat a zdegenerovaly.
A tak je dobré jít stále dál za svým cílem a nepodléhat náladám, věřit v
uskutečnění a z toho se nám může zrodit velké dílo, které bude naplňovat
nejen mně, ale celou společnost.
Comments (0)